„Chceme mír“ – dvě slova, za nimiž se v dějinách často skryly pokrytectví a propaganda
Seriál Přepište dějiny: Na to, jak Andrej Babiš o své normalizační minulosti hovoří ve stylu „já nic, já muzikant“, si rétoriku a propagandu té doby osvojil velmi dobře. Nebo jemu a jeho týmu nějak zůstaly pod kůží. Ano, samozřejmě je řeč o míru. Generál Pavel je podle Babiše válečný štváč, zatímco on sám by byl rád poslem míru. Když vyhraje, udělá na Hradě mírový summit. Sice nevysvětlil jak, ale kdo by se v hysterii poslední fáze prezidentské volební kampaně, kde už lítají i kulky v obálkách, zabýval logikou a detaily.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Jenže ten, kdo operuje mírem, často myslí něco jiného. A právě minulost je toho výborným příkladem. Mír se totiž ve dvacátém století stal jedním z masivně zneužívaných pojmů. A jak vidno, ani dnes tomu nemusí být jinak.
Ostatně „bojovníkem za mír“ není zčistajasna jen Andrej Babiš, ale jsou jimi i další postavy pobíhající po českém veřejném prostoru – jako Matěj Stropnický, Jan Kavan, Petr Drulák, Ivan Hoffman a další signatáři výzvy Mír a spravedlnost. Připomeňme si tedy, do jakého příběhu svým voláním po míru bez porážky agresora (protože jen takový může mít naději na trvalejší platnost) vlastně vstupují.