Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ústavní žaloba na prezidenta utrženého ze řetězu je důležitá, i když nemá šanci

Prezident Miloš Zeman tančí se svojí manželkou Ivanou na charitativním plesu, který uspořádali 1. února 2019 ve Španělském sále Pražského hradu. Foto: ČTK
Prezident Miloš Zeman tančí se svojí manželkou Ivanou na charitativním plesu, který uspořádali 1. února 2019 ve Španělském sále Pražského hradu. Foto: ČTK

Komentář Jiřího Pehe: Po každém novém překročení ústavních zvyklostí a pravidel slušného chování, nebo při nerespektování oficiální zahraničně-politické linie vlády prezidentem Milošem Zemanem jsme svědky stejného politického a mediálního představení. Nejprve se strhne vlna kritiky ze strany prezidentových politických oponentů i většiny médií. Pak ale kritici většinově uznají, že se vlastně nedá nic dělat, a pozornost médií se přesune k jiným záležitostem.

Jen několikrát jsme byli svědky snah prezidenta „umravnit“ s pomocí usnesení jedné z komor parlamentu. Když se v minulosti ozvaly z řad senátorů hlasy, že horní komora by měl podat na prezidenta ústavní žalobu, zbytek politické scény je kritizoval jako odtržené od reality. Podobně je tomu i se zatím nejvážnějším pokusem podat na Zemana k Ústavnímu soudu žalobu, která by mohla vyústit až do jeho odvolání z funkce.

Dát tuto žalobu dohromady se pokouší senátor Václav Láska a jeho kolegové z Klubu pro liberální demokracii. V návrhu ústavní žaloby, která ještě není definitivní, uvádějí 57 sedm prezidentových prohřešků proti tomu, jak je ústavně definována jeho role.

I v tomto případě se na Lásku a jeho kolegy snesla vlna kritiky či alespoň skepse. I kdyby prý nakonec jimi navrhovanou žalobu schválil potřebnou třípětinovou většinou Senát, v němž má prezident mnoho odpůrců, nepotvrdí ji, jak vyžaduje ústava, třípětinová většina poslanců v dolní komoře parlamentu, protože tam má prezident dostatek politických spojenců.

Žaloba jako politická hygiena

To je nepochybně pravda, Zeman si může být při současné ústavní konstrukci možného odvolání prezidenta z funkce jistý tím, že odvolán nebude. Nicméně už samotný první krok v celém procesu – sepsání žaloby – je důležitý jako signál, že přinejmenším část zákonodárců se nemíní s chováním prezidenta smířit.

Stejně důležité je, že Láska a jeho kolegové berou svůj úkol navzdory nepravděpodobnosti úspěchu i výsměchu z Hradu, který mluví o snaze senátorů se zviditelnit, vážně. Dosavadní seznam sedmapadesáti skutků, kterými se dle nich Zeman dopustil chování neslučitelného s jeho ústavní rolí, je nejen důležitým signálem veřejnosti, že Zeman svoji funkci nevykonává tak, jak by přinejmenším z hlediska ústavy měl, ale i důležitým mementem pro budoucnost.

V českém parlamentu totiž panuje ve vztahu k prezidentovi neobyčejná míra alibismu. Byl to parlament, který poněkud populisticky schválil ústavní dodatek, jímž změnil nepřímou volbu prezidenta na přímou, protože politické strany chtěly údajně vyjít vstříc přáním lidu. A nechtěly také dál čelit kritice veřejnosti za tristní představení, do nichž se zvrhávaly předchozí volby prezidentů parlamentem.

O smysluplnost zavedení přímé volby se nadále vedou ostré spory mezi experty. Jedni argumentují, že to byl neorganický zásah do českého ústavního systému, který posílil postavení prezidenta i navzdory skutečnosti, že nebyly posíleny jeho ústavní pravomoci. Jiní nevidí samotnou přímou volbu tak kriticky. Mají za to, že přípravy na ni i kampaň jí předcházející značně oživily českou politiku i občanskou společnost.

A že přímá volba funguje bez problémů v sousedních zemích, aniž by zpochybňovala parlamentní demokracii. Ba že může dokonce vést ke zvolení „občanských“ kandidátů, jako Andrej Kiska nebo Zuzana Čaputová na Slovensku, kteří by v parlamentní volbě neměli žádnou šanci.

Na námitky kritiků přímé volby, jako je kupříkladu bývalý předseda Senátu Petr Pithart, že přímá volba je u nás nevhodná ve světle specifických politických tradic, v nichž se i prezident volený nepřímo ne vždy „vešel“ do své ústavou vymezené role, lze odpovědět, že ústavu přeci nelze měnit či neměnit podle toho, jak nahlížíme politickou kulturu v zemi.

Tento teoretický spor o přímou volbu nemá přesvědčivého vítěze, jakkoli dosavadní praxe prvního přímo zvoleného prezidenta spíše dává za pravdu odpůrcům přímé volby. To se ovšem může změnit, pokud v příští prezidentské volbě vyhraje někdo podobný Kiskovi nebo Čaputové.

Na co se při zavádění přímé volby nemyslelo

Podstatnější než samotné zavedení přímé volby je tak možná skutečnost, že parlament při zavedení přímé volby v podstatě znemožnil odvolání prezidenta z funkce. Třípětinové většiny v obou komorách parlamentu pro podání ústavní žaloby se v podstatě nedají nalézt už proto, že prezidentovi coby politickému hráči stačí, aby v jedné z komor parlamentu vytvořil politická spojenectví s několika stranami, které dohromady mají takový počet hlasů, jenž znemožní vytvoření potřebné třípětinové většiny pro ústavní žalobu.

Když už se zákonodárci odhodlali k zavedení přímé volby, což je svého druhu plebiscit, mohli přitom kupříkladu schválit i možnost

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější