Deník N

Martin M. Šimečka: Nenávidět je intelektuálně potupné. Češi Slováky nechápali, dnes je to u vás tvrdší

Martin M. Šimečka Foto: Milan Jaroš
Martin M. Šimečka Foto: Milan Jaroš

Přínášíme ukázku z knihy Jsme jako oni: O liberálech pokrytcích a fašistech, kde s Martinem M. Šimečkou vedou rozhovor redaktor Deníku N Kirill Ščeblykin a editor DVTV Filip Zajíček. Rozhovor k této kapitole vznikl na podzim 2017.

Životní osudy Milana Šimečky nabízejí pohled na řadu dějinných konfrontací, ať už jde o zkušenost s disentem v komunistickém Československu, s rozštěpením slovenské společnosti na mečiarovský nacionalismus a liberalismus, nebo s polemikou se současným pravicovým extremismem na Slovensku. Zajímalo nás, zda je současná nenávist ve společnosti něčím příznačná, zda se liší od nenávistí minulých a jestli jí on sám někdy podlehl. Máme vůbec šanci se jí ubránit?

Filip Zajíček: Nenáviděl jste někdy někoho z politiků?

Ne. Vždycky jsem spíš cítil hluboké zoufalství a bezmoc. Ale nenávist ne, protože jsem proškolený minulostí. Necítil jsem nenávist ani ke komunistům. Zaprvé to nemá smysl, zadruhé někoho nenávidět je intelektuálně potupné. Nenávist vypadá jako taková čistá emoce, a přitom je to bezmoc.

Nepamatuji si, že bych z politiků někdy někoho nenáviděl, i když rozumím tomu, že necítit při pohledu na ně vztek (zejména v dnešním Česku) je někdy opravdu těžké. Když vidíte postavy jako Miloš Zeman a to čiré, až skoro zvrácené zlo v jeho tváři, gestech, v tom, co říká a jak se chová… Člověk má ale něco takového spíš studovat jako zvláštní jev než si to brát osobně. Jenže lidé hodně podléhají emocím, jsou rozčílení a ve své nenávisti bezmocní. A s tím se strašně špatně žije.

Kirill Ščeblykin: A u vás na Slovensku?

Teoreticky bych měl nenávidět Kotlebu, protože je fašista, ale nikdy mě to nenapadlo. Minulý týden jsem byl v Čadci s Andrejem Bánem na debatě o extremismu. Přišli i kotlebovci, a když jsem si šel před kulturní dům zakouřit, obklopilo mě deset fašounů: „Á, pan Šimečka… Ale vy se s námi nebudete bavit, co!“ A já: „Ale proč ne? Tak pojďme.“ Byli z toho vyjevení a já jim na rovinu říkal: „Možná se divíte, proč se s vámi bavím, protože kdybyste byli u moci, já budu první, koho zavřete do lágru.“ A oni na to: „Ale prosím vás, my jsme demokrati, my nejsme fašisti.“ Byli velmi kamarádští. Teoreticky bych je asi měl nenávidět, jenže naživo bylo vidět, že jsou to takoví frustrovaní chudáci. Někteří jsou dokonce takové povahy rozšafné, chtějí upoutat pozornost, ale především mají v hlavě zmatek. Jsou to v podstatě lidé nějakým způsobem vyšinutí, schopní jít do extrému jakéhokoli typu.

F. Z.: Máte z doby komunismu zkušenost s nenávistí vůči sobě?

Za komunismu to bylo něco jiného. Byl jsem sice nepřítel režimu, ale estébáci mi nikdy nedávali najevo nenávist. Byla to taková chladná, formální komunikace. Tedy já jsem s nimi nekomunikoval vůbec, což je trochu štvalo, protože jim to ztěžovalo práci. Ovšem nutno říct, že v tomhle jsem měl asi štěstí.

Marek Švehla píše v monografii Magor a jeho doba o estébácích jako o sadistech, kterým dělá dobře, když můžou někoho zmlátit. Moje zkušenost tedy nezakládá nějaké pravidlo, můj vztah s režimem fungoval na neosobní bázi. Nenávist jsem necítil a režim mi byl především úplně jedno. Drsnější byla jen vojna, ale ani tam nešlo o nenávist, spíš o boj o moc a dominanci a ten má zkrátka zase jiná pravidla, než když jednáte s estébákem.

F. Z.: Bylo to jiné než za Mečiarova režimu a než dnes? Jak se nenávist ve společnosti proměňuje?

Po roce 1989 jsem byl terčem nenávisti ze strany lidí kolem. Když vás považuje za nepřítele neosobní režim, nějak se s tím smíříte, jenže tohle už nebyl režim, ale společnost, jádro země, ve které žijete. S tím jsem se musel vyrovnávat a prožíval jsem to dost silně. Když o mně psali v novinách, znělo to, jako bych byl ztělesnění zla. Ten, kdo chce zničit Slováky, kdo Slováky nenávidí a měl by radši vypadnout do Prahy. Stávalo se, že na mě lidé na ulici začali křičet, nadávat mi, že jsem hajzl. Kdybych se v devadesátých letech objevil na nějaké nacionalistické demonstraci za „slovenčinu“, šlo by mi asi o život, ale nejsem blázen, abych tam na sebe upozorňoval.

Bohužel, třeba v Polsku je to dneska podobné. Při jedné z demonstrací na Den nezávislosti si sedlo na zem patnáct žen s hesly jako „Stop fašismu“. Kolem nich byl dav, demonstranti křičeli, strkali do nich a bylo vidět, že by stačilo málo a začnou je i mlátit. Ty ženy měly fakt velkou odvahu, protože v takové situaci nikdy nevíte, co se stane. Tam byla vidět čirá nenávist.

Na Slovensku je už ale dnes situace mírnější. Dokonce i po tom zážitku v Čadci o mně jeden kotlebovec napsal na Facebooku, že ten Šimečka je hodnej člověk, akorát je zmatenej, on to v tý hlavě nemá v pořádku… Díky osobnímu setkání jsem pro ně přestal být ďábel. Obecně je na Slovensku nenávist a vnitřní napětí slabší než v Česku. V Česku to je teď hodně tvrdé.

F. Z.: Rád bych se vrátil ještě k těm devadesátým letům. Čím jste nejvíc vadil tehdejšímu většinovému pohledu?

Především jsem byl velký zastánce federace, byl jsem proti rozpadu Československa, což se v té době rovnalo zradě. Největší bouři jsem ale způsobil vlastně docela neúmyslně.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější