Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Když pomáháte ve stacionáři autistům, cestě k vyhoření se nevyhnete

Objetí. Foto: PXhere, CC0 Public Domain
Objetí. Foto: PXhere, CC0 Public Domain

Glosa: Martin Selner pracuje jako asistent ve stacionáři zaměřeném na lidi s vážnou poruchou autistického spektra. Pro Deník N sepsal úvahu na téma, proč to vlastně dělá a jak se brání malomyslnosti a apatii…

Když se zeptáte malých dětí, čím by chtěly být, až vyrostou, co odpoví? Holčičky se vidí jako budoucí zpěvačky nebo herečky, kluci zase jako hasiči nebo, pokud mají ambicióznější rodiče, například jako advokáti. Nepřejí si někomu utírat sliny. V dětství máte dost starostí s těmi vlastními. Přesto existují lidé, kteří se tím živí. A k tomu je jejich práce i těší.

Šest let pracuji s autisty jako asistent a sociální pracovník, společnost mě tak řadí mezi pomáhající profese. Ale k těm pomáhajícím patří i lékaři, řadíme sem psychology, učitele, vychovatele a další profese, díky kterým se nestanete milionáři.

Ale vraťme se k pomáhajícím profesím. Zjednodušeně se dá říct, že jsou orientovány na potřeby druhého člověka, člověka, který pomoc potřebuje například z důvodu svého postižení (v mém případě autismu).

Zásadním pro pomáhající profese je vztah mezi pomáhajícím a někým dalším, můžeme mu říkat třeba klient, uživatel nebo Pepa. Hlavním nástrojem pracovníka je tak on sám, je to jeho osobnost, charakter. Zní to jako otřepaná učebnicová fráze, a taky je. K tomu všemu to je ale pravda.

Například lidé, se kterými pracuji, mi každodenně nastavují nemilosrdné zrcadlo, kdo jsem a jakou mám právě náladu. Musím přiznat, že mi nějakou dobu trvalo si na to zvyknout. Upřímnost je krásná vlastnost, ale i ta by měla mít své limity. Že šedivím a mám nadváhu, vím koneckonců i bez nich.

A neřeším si tím něco?

Pro pomáhající povolání jsou specifické také motivy, které vedou k tomu k tomu, že si je člověk vybere. Proč se někdo rozhodne pro povolání, při kterém máte místy pocit, že svíčka vašeho pracovního života hoří z obou stran? I tady učebnice přinášejí různá vysvětlení. Potřeba někomu pomáhat, nebo naopak naplňování vlastních potřeb? Chceme řešit problémy druhých, nebo si díky svému zaměstnání řešíme své vlastní problémy?

Nevím, kde je pravda. Ale můžu vám říct, kde si myslím, že je. Pravděpodobně někde uprostřed. Pokud není pomáhání součástí vašich hodnot, nikdy takovou práci dělat nebudete. Ani vás to nenapadne. Proč taky? Na druhou stranu, často potkávám lidi pomáhat druhým od bolesti i z toho důvodu, že sami moc dobře vědí, co to bolest je.

Do profesionálního pomáhání se promítá celý přístup k životu a lidem. V tomto oboru těžko odložíte své pocity, prožívání, svoji historii. Přitom neustále děláte nějaká rozhodnutí, často zásadní pro život někoho dalšího. Váš přístup je tedy klíčový. Patrně se to dá nazvat etikou.

Existuje spousta rad a etických zásad, které byste si měli hlídat. Pokud je všechny dodržíte, můžete u téhle profese vydržet poměrně dlouhou dobu a zároveň si ji nezprotivit. Jenže jich je tolik, že je teď ani nemá cenu vyjmenovávat. Přeci jen bych ale zmínil jednu, která je poměrně opomíjena, přitom je nesmírně důležitá – mějte svoji obětavost pod kontrolou.

Zpomalit cestu k vyhoření

Měli byste se každý den snažit

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější