Trpí obsedantně-kompulzivní poruchou: Kéž by šlo jen o mytí rukou

Čtyřiadvacetiletá Julie (na žádost respondentky uvádíme pouze její křestní jméno, pozn. red.) žije s projevy této nemoci od dětství. Dnes šíří osvětu o OCD prostřednictvím svého instagramového účtu @zijeme_ocd.

Na internetu jsem našel několik přirovnání o obsedantně-kompulzivní poruše, včetně toho, že je to jako žít se dvěma mozky najednou. Je to výstižné?

Je to naprosto trefné. Často říkám, že mě vydírá moje vlastní hlava. Zní to absurdně – i člověk, který trpí OCD, ví, že je to absurdní, ale někdy si nemůžete pomoct. Dokonalým příkladem odpovědi na otázku dvou mozků je to, že moje OCD se často projevuje jako určitý druh podmiňování.

Hlava mi například přikazuje, že mám sníst jogurt, jinak se někomu z mé rodiny stane něco zlého. I když nemám na jogurt chuť, musím ho sníst, protože mi to přikazuje moje OCD. Běžný člověk by si řekl, že tu myšlenku prostě bude ignorovat, a fungoval by dál. Jenže to vůbec není tak jednoduché. Mysl útočí na vaše nejslabší místa, ví, co dělá, to na vás vyvíjí obrovský tlak.

Kdy a na základě čeho jste začala tušit, že s vámi a vaší myslí něco není v pořádku?

Když se ohlédnu zpět, projevy OCD se u mě objevovaly už od raného dětství. Nevěděla jsem však, že pro tento stav existuje nějaký název. Zároveň jsem si myslela, že všichni přemýšlí jako já. Takže mi to nepřišlo divné.

Když jsem se vracela ze školy, hlava mi přikázala, abych přeskočila schody ve vchodu našeho paneláku, jinak se v mé rodině stane tragédie. Bylo to omezující, ale jak říkám, nevěděla jsem, že to má jméno. Myslela jsem si, že podobné myšlení je vlastní každému člověku. Na vysoké škole se však mnohé zlomilo.

Myšlenky nabíraly na intenzitě a omezovaly i mé běžné činnosti. Začala jsem být přesvědčená, že mám rakovinu, a nechtěla jsem nastupovat do autobusu, protože jsem se bála, že v něm určitě budou teroristé. Jakkoli legračně to zní, byl to každodenní boj. Nemohla jsem si dělat věci po svém, podle svých nálad nebo potřeb. Mé fungování ovlivňovalo vyhrožování ze strany mé hlavy. Bylo to k zbláznění.

Věděla jste hned na začátku, že by mohlo jít o OCD?

To jsem vůbec nevěděla. Přišla jsem na to až velmi pozdě, v pokročilém stadiu. OCD jsem neléčila, protože jsem opravdu netušila, co to může být, nevěděla jsem, jak to pojmenovat. Způsobovala mi ale i kolapsové stavy. Jednou k nám dokonce přijela záchranka, když jsem zkolabovala. Automaticky jsem byla odeslána na neurologii.

Protože jsem ale měla všechny výsledky v pořádku, zmínili se o