Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Spisovatelka Pavla Horáková vidí podivnost pod povrchem žití

Pavla Horáková. Foto: Richard Klíčník, Argo.
Pavla Horáková. Foto: Richard Klíčník, Argo.

Mezi horkými kandidáty na cenu Magnesia Litera, která bude udělena tuto neděli 7. 4., je román Teorie podivnosti od známé překladatelky, publicistky a také autorky knih pro mládež. Vidí náš svět jako záplavu bizarních detailů, které ale mohou při určitém pohledu dávat utajený smysl.

Tuto neděli budou vyhlášeny ceny Magnesia Litera. Prozaické tituly letos na čtenáře i porotce útočí například moralistním patosem globálního rozměru, nihilismem rybářské každodennosti i postmoderně vypasenou vypravěčskou rafinovaností. Mezi těmito vypjatými estetickými gesty najdeme i jeden literárně celkem nenápadný román o potutelné Pražandě, která hledá toho pravého. Jmenuje se to Teorie podivnosti, autorkou je Pavla Horáková. Rozhlasová redaktorka a překladatelka měla díky svým broučím detektivkám z Olšanských hřbitovů Tajemství hrobaříků zatím asi spíše dětské čtenářské fanoušky, protože nepočítáme-li několik spoluautorských projektů (např. štafetový román Johana napsaný spolu s Alenou Scheinostovou a Zuzanou Dostálovou), Teorie podivnosti je jejím prvním sólo vstupem na vážnou půdu prózy pro dospělé.

Nutno dodat, že Teorie podivnosti byla za jistou literární událost považována už před magnesiální nominací – o v podstatě debut byl mezi recenzenty nejen zájem, ale recenze vyznívaly uznale a v Horákové textu nacházely paralely k velkým jménům světové literatury od Thomase Pynchona po renesančního myslitele Michela de Montaigne nebo k Burtonově Anatomii melancholie. Přitom román nemá žádné nápadné znaky úctyhodného veledíla, před nímž by intelektuálové z řad kritiky měli padnout v úžasu na kolena. Nutno dodat, že dílo občas někoho i popudí – snad právě proto, že žádné prokazatelné znaky zásadního veledíla prostě nemá. Přinejmenším podle norem soudobého literárního artu plného deprese, nihilismu a absurdity.

Popkulturní krasosmutnění

Skepse a ironie patří do kultury odnepaměti, patřily antice a vzkvétaly i v renesanční éře zmíněných velikánů. Obě kvality ale snadno a celkem nepozorovaně umí přerůst do deprese a sarkasmu. Racionální kritičnost se tu zlomí do žalu, který ochromí schopnost navázat kontakt s realitou. Možná jsme dnes v situaci právě takového pozvolného přesunu emocí. Různé výzkumy populární hudby si v posledních letech všímají toho, že za posledních třicet let žebříčky ovládají smutnější a smutnější skladby – to, co je v hudbě měřitelné zpomalujícím se tempem a stále zřetelnější dominancí mollové tóniny, můžeme pozorovat i tam, kde lze něco takového jen těžko kvantifikovat. Například v americkým hudebním žebříčkům vzdáleném světě české prózy. I zde zásadně ponuré ladění jednoznačně dominuje.

Zatímco američtí kulturologové vysvětlují toto zesmutnění jako výraz narůstající úzkosti z nejisté budoucnosti – k čemuž existuje samozřejmě řada objektivních důvodů od environmentálních hrozeb po konec společnosti takové, jakou ji známe, ať už vlivem masivní migrace – kolonizace naruby, robotizace, globalizace elit, nebo něčeho jiného, zamrzání nálady v českém závětří má hlubší kořeny. A to především v tradičním pasivním depkaření a přežívání ve stínu jednotlivých totalit a posttotalit, které nám možná zastiňuje, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější