Erdogan těží z ruské války nejvíc. Co udělá, aby letošek přesto nebyl koncem jeho éry

Konec politické kariéry byl Recepovi Tayyipovi Erdoganovi předpovídán už několikrát.

Není to jiné ani letos, kdy Turecká republika oslaví svých sto let, a stále více se ozývají obavy, zda ještě vůbec zůstane demokratickou.

Zemi s druhou největší armádou v NATO čekají začátkem léta napínavé volby, kterým podle znalců může předcházet uměle vyvolaný chaos. S cílem udržet 68letého autokratického politika u moci.

Turecký sen: z vězení do luxusního paláce

Bylo mu 45 let, když skončil ve vězení, zbavili ho funkce primátora Istanbulu a zakázali mu na několik měsíců ucházet se o politické funkce.

V Istanbulu mu sice připisovali k dobru, že město, které je z jedné strany asijské a z druhé evropské, je zelenější a čistší, ale sekularisty Erdogan štval, a to nejen proto, že omezil prodej alkoholu.

Onen trest odnětí svobody přišel za citování básně, kterou podle soudu vyzýval k nenávisti a násilí. „Mešity jsou naše kasárny, minarety naše bajonety, kopule naše helmy a věřící naši vojáci,“ řekl Erdogan na veřejném shromáždění ve městě Siirt v roce 1997. Odseděl si za to čtyři měsíce za mřížemi.

Tato zkušenost ho neodradila od toho, aby se do politiky vrátil, a funkci tureckého prezidenta proměnil v jakéhosi „novodobého sultána“.

Erdogan by mohl být prototypem tureckého snu. Z chlapce, který prodával v ulicích Istanbulu limonádu a sezamová zrníčka, se stal předsedou vlády (2003–2014). Ze své Strany spravedlnosti a rozvoje vybudoval bezkonkurenčně nejsilnější politickou sílu v zemi.

Přes referendum změnil ústavu, aby ho nic neomezovalo ve vládnutí, a po nevydařeném pokusu o puč (2016) brutálně přitvrdil proti svým kritikům a z novinářů udělal „teroristy“.

Těží z války

Nikdo nevytěžil z války na Ukrajině tolik jako Erdogan, který i během posledních deseti měsíců dokázal hrát na obě strany.

Na jedné straně Ukrajincům prodává drony, na té druhé poskytuje útočiště ruským oligarchům. Jako jediný člen NATO nepřijal sankce proti Rusku a zároveň vystupoval jako vyjednavač, který světu otevřel Ruskem blokované ukrajinské přístavy plné obilí.

Rok 2023, kdy Turci budou volit prezidenta i nový parlament, ale může být pro Erdogana osudovým.

O jeho vyhlídkách v červnových volbách jsme mluvili s analytičkou Lucií Yar, která pozoruje tureckou politiku zblízka už přes dekádu. Za tu dobu sledovala dohromady osm parlamentních, prezidentských a komunálních voleb a dvě referenda.

„A při téměř každém z hlasování obyvatelé cítili, analytici psali a průzkumy předpokládaly, že ‚tentokrát‘ to už pro Erdogana bude naposledy – že se blíží jeho politický konec,“ vypráví zastupující šéfredaktorka portálu Euractiv Slovensko Lucia Yar.

Přečtěte si také

Šestice nejzajímavějších voleb roku 2023 a možná jedny další k tomu. Kaczyński a Erdogan bojují o přežití

Zdálo se to zejména po roce 2013, kdy protesty v parku Gezi poprvé přerostly do celonárodních demonstrací proti vládě v rozsahu, který právě tehdy začal podle Yar ohrožovat do té doby neochvějnou moc tureckého lídra Recepa Erdogana. Krizi a mnoho dalších ale zvládl a v podobné situaci je i teď, o deset let později.

„Volit budou poprvé i ti, kteří jinou než jeho vládu neznají, ačkoli většinu života už strávili na sociálních sítích,“ vysvětluje analytička Yar.

I když jeho popularita během posledních 20 let u moci padala úměrně k počtu křesel jeho strany v parlamentu, skutečný debakl Erdogan podle ní ještě nikdy nezažil.

Na první pohled se dnes, zejména mimo Turecko, podle ní může zdát, že prezidentovi se opět podařilo napravit reputaci.

„Přece jen, jak připomíná nejeden komentátor a komentátorka, Erdogan skutečně z války na Ukrajině těží. Podařilo se mu stát na obou stranách tak výhodně, že plnohodnotné zůstaly turecké vztahy s Kyjevem i se Západem a ruský vlk zůstal také poměrně sytý (na chvíli dokonce zapomněl na 20miliardový turecký dluh za plyn),“ vysvětluje Yar.

Jak ale dodává, doma v Turecku se pozornost soustřeďuje jinam.

Katastrofální ekonomika

„Jedno z prvních témat, která s vámi kterýkoli Turek o Turecku otevře, je příšerný stav ekonomiky. V době posledních voleb Turci koupili jedno euro za méně než šest lir. Dnes stojí téměř 20 lir a prognózy nejsou o nic lepší. Dražší zahraniční měny, drakonická inflace a další ekonomické následky se odrazily v neustále rostoucích cenách běžného zboží, které často, například při koupi zahraničního zboží od kosmetiky po auta, převyšují i ty evropské,“ říká Yar.

Před volbami je také podle komentáře britských Times Erdogan oprávněně nervózní.

Jeho pozice v průzkumech veřejného mínění klesla právě kvůli hospodářské a měnové krizi.

„Meziroční inflace v současnosti dosahuje více než 80 %. Voliči vědí, že si za to Erdogan může zejména sám: odmítl zvýšit úrokové sazby, protože to považuje za odporující islámu, a na klíčové ekonomické posty včetně guvernéra centrální banky jmenoval své příbuzné a nekompetentní kumpány. Jeho jediným hospodářským úspěchem je rychlý nárůst vývozu do Ruska – od invaze na Ukrajinu se zvýšil o 198 procent,“ dodává londýnský deník.

Pokud něco může tureckého prezidenta ohrozit, tak je to zejména ekonomická skepse obyvatelstva, které podle Yar nevidí žádné světlo na konci tunelu.

Türkiye, MetroPOLL poll:

Presidential run-off election:

Yavaş (CHP-S&D): 59% (+5)
Erdoğan (AKP~NI): 41% (-5)

İmamoğlu (CHP-S&D): 57% (+6)
Erdoğan (AKP~NI): 43% (-6)
…

+/- vs. 15-20 November 2022

Fieldwork: December 2022
Sample size: N/A

➤ https://t.co/hZWwljA0ON pic.twitter.com/u8tMBr5UJT

— Europe Elects (@EuropeElects) December 31, 2022

Proč mu to ale přesto i v prezidentských volbách 2023 může vyjít?

Tři hlavní nástroje sultána Erdogana

Jak vysvětluje Yar, Erdogan si pro udržení absolutní a koncentrované moci, kterou na základě dekretů ovlivňuje téměř každou z politik a kroků státu, bude do nejbližšího období sám pomáhat třemi za poslední desetiletí ověřenými nástroji.

Tím prvním je to, jak obratně dokáže pracovat se zahraničněpolitickou mocí, kterou nabyl. Ať už je to ruská válka, tlak na partnery v NATO (blokování členství Švédsku a Finsku nebo spor o těžbu plynu s Řeckem) i ve vlastním regionu, jak je vidět v Sýrii, kde neváhá proti Kurdům nasadit armádu, i když se to nelíbí jeho americkému spojenci v Alianci.

Přečtěte si také

Studio N: Erdoganův útok na Kurdy. Proč Turecko hrozí invazí?

Vhod mu nyní podle Yar přijde stále silnější odpor obyvatel vůči velmi početné syrské a afghánské populaci, která se v zemi v posledních letech usadila a stala se obětním beránkem za všechno špatné, co se politikům nepodaří.

„Jako jeho druhý trumf nelze vyloučit ani tradiční podněcování strachu z domácích nepřátel – ‚separatistické‘ kurdské menšiny a přívržence duchovního Fethullaha Gülena,“ říká Yar a připomíná tím jméno člověka, kterého Erdogan viděl za pokusem o převrat v roce 2016, přičemž se neúspěšně snažil o to, aby ho Spojené státy vydaly do Turecka.

Přečtěte si také

Gangsterská skrýš, úkryt před diktátorem a problém NATO: Hledaní Skandinávci dál žijí na svobodě v Turecku a naopak

Turecký novinář Can Dundar, který kdysi vedl deník Cumhuriyet a musel před dlouholetým vězením utéct do německého exilu, varuje, že Erdogan před volbami může vyvolat chaos.

„Erdogan udělá vše pro to, aby se udržel u moci, a proto se snaží zahájit vojenskou operaci v Sýrii; včera vyhrožoval Řecku. Snaží se vytvořit jakousi chaotickou atmosféru, aby přesvědčil lidi, že země potřebuje silného vůdce namísto koaliční vlády,“ řekl Dundar v televizi France 24.

Z Erdogana se podle jeho slov stal největší mediální magnát v Turecku. Jeho země patří spolu s Íránem, Čínou, Myanmarem a Běloruskem mezi státy s největším počtem uvězněných novinářů na světě.

„Média v Turecku si koupili jemu blízcí podnikatelé. Téměř 80 procent médií nyní ovládá Erdogan. Zbytku novinářů vězení buď hrozí, nebo v něm už jsou. Takže nám zůstaly jen sociální sítě a média v exilu,“ říká Dundar, kterého v Turecku zařadili spolu s dalšími 14 novináři na seznam „teroristů“.

Nejefektivnější silou, která Erdogana u moci ostatně i po těchto volbách pravděpodobně udrží, je však podle analytičky Yar zejména rozhádaná turecká opozice.

„Přestože se strany širokého nevládního spektra v posledních měsících nevídaně pospojovaly, prozatím to u toho, jako vždy, skončilo. Mocenské ambice starých známých tváří, kterým se za 20 let nepodařilo Erdogana na žádném poli porazit, neustaly. A nezměnily to ani populární úspěchy primátorů Ankary a Istanbulu, o kterých se mluvilo jako o nové a perspektivní generaci opozičních lídrů,“ popisuje Yar.

Oficiálního kandidáta oznámí šestice stran až během ledna.

Autokrat z Ankary a oslava republiky

Britské Times po nedávném odsouzení istanbulského opozičního primátora soudem za urážku vládních představitelů koncem roku vyzvali Západ, aby se nenechal obelstít.

„Erdogan je ambiciózní, bezzásadový a autoritativní vůdce, jehož vlastní kariéra se velmi podobá kariéře prezidenta Putina. Oba jsou u moci už dvě desetiletí. Oba dva byli zpočátku doma i v zahraničí považováni za stabilizační síly,“ napsaly v komentáři.

Podobně jako z Putina, i z Erdogana se stal politik, který netoleruje kritiku a usiluje o neomezenou vládu, kterou nelimituje ústava. Podaří se mu navzdory všem obavám udržet se u moci?

„Obyvatelé oprávněně považují předvolební období, ve kterém se i v posledních letech množily často nevysvětlené teroristické útoky, za mimořádně nebezpečné. Oslavy stého výročí založení republiky (výročí založení republiky připadá na 29. října, pozn. Deníku N) letos budou v každém případě majestátní, bez ohledu na vítěze,“ uzavírá Yar.

Přeloženo ze slovenštiny.