Věřit znamená otevřít se budoucnosti, říkal křesťanský filozof, jenž se zasloužil o vznik Charty 77
Seriál Česká inteligence 20. století: Rodiče ho ovlivnili dvojím silným způsobem: otec jako přesvědčený sociální demokrat, matka jako členka Českobratrské církve evangelické. Dědictví číslo dvě bylo silnější, byť je syn vnímal jako rozporné: udělalo z něho totiž puritána, s čímž podle svých slov celý pozdější život se střídavými úspěchy zápasil. V kůži protestanta mu však jinak bylo dobře: „Protestuji s chutí,“ napsal Ladislav Hejdánek (1927–2020).
V roce 1948 se oba tyto zděděné a nadějné názorové proudy ocitly v náhlé nemilosti a s nimi i jejich právě jedenadvacetiletý nositel. Později vzpomínal, že v tom roce 1948, na letní brigádě Akademické YMCA v šumavské Kvildě, málem emigroval, dokonce prý už byl „jednou nohou“ v Německu; nakonec se ale rozhodl pro návrat.
Když se rozhodoval, čím v životě bude, filozofie mezi jeho prioritami dlouho nefigurovala: táhlo ho to k botanice, chemii a časem také k symbolické logice, takže se přihlásil na pražskou přírodovědeckou fakultu a poctivě si tam odkroutil čtyři semestry. Na podzim 1947 ale přestoupil na filozofii, která byla jeho zájmem od chvíle, kdy, ještě za války, dostal za úkol přepsat na stroji Útěchu z filozofie, poslední knihu Emanuela Rádla.
Přes něj se mu otevřela cesta k Masarykovi a k celé české moderní humanistické tradici. Ještě o půlstoletí později, jako muž obeznámený se světovým filozofickým myšlením, uváděl
