Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Tahle válka pro Rusy skončí kocovinou, jakou ještě nikdy nezažili, říká filozof Oleksandr Kulyk

Putin neustále posílá desetitisíce mladých Rusů, aby zabíjeli a umírali. Proč? Protože může, říká Kulyk. Foto: Kremlin.ru
Putin neustále posílá desetitisíce mladých Rusů, aby zabíjeli a umírali. Proč? Protože může, říká Kulyk. Foto: Kremlin.ru

Oleksandr Kulyk napsal začátkem loňského března mimořádně silný facebookový status, který měl stovky sdílení. Popsal v něm své nejtěžší životní rozhodnutí. Rodinu musel odvézt k ukrajinsko-polským hranicím, aby se jeho manželka a děti mohly dostat do bezpečí. Sám se však vrátil domů do Rusy odstřelovaného Dnipra. „Existuje stará fráze, že i ‚ruský demokrat končí u ukrajinské otázky‘. Stále to platí. Rusové nevnímají, jak se svět kolem nich mění, žijí v nějaké iluzorní bublině, která nezohledňuje realitu,“ říká ukrajinský filozof.

V rozhovoru se kromě jiného dozvíte:

  • Jak se Oleksandru Kulykovi žilo v ostřelovaném městě.
  • Před čím nás může filozofie ve válce ochránit.
  • Proč nesouhlasí s tím, že se Rusové Putinovi podřídili, a naopak se radují z agresivních činů svého tyrana.
  • Proč přestal na veřejnosti mluvit rusky.
  • Jak hodnotí Putinovo chování nebo veřejná vyjádření ruských filozofů, kteří otevřeně podporují válku.
  • Proč jde podle něj o válku mezi minulostí a současností.

Na začátku války se vám podařilo dostat rodinu do zahraničí, ale vy sám jste se musel vrátit domů do Dnipra intenzivně ostřelovaného Rusy. Jak jste tohle období prožíval?

Pět měsíců jsem nemohl děti a manželku obejmout. Byly to pro mě velmi obtížné časy, protože rodina je v mém životě to nejdůležitější. Žil jsem sám v našem domě v Dnipru, kde byly neustálé nálety a časté raketové útoky, a dál jsem online učil své studenty.

Uprostřed léta mi ale na jedné z irských univerzit nabídli práci. Tamní katedra filozofie chtěla, aby ukrajinský profesor vypracoval kurz s názvem Moderní ukrajinské myšlení a přednášel studentům o tom, co si Ukrajinci myslí o válce, společnosti, ukrajinském národě a o světě. Díky tomu jsem se konečně znovu spojil s rodinou – v té době totiž byli v Irsku. S manželkou jsme dětem až do poslední chvíle neřekli, že přijedu. Moment, kdy mě znovu uviděly, neumím slovy snad ani popsat. Byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života.

Teď přednáším na Maynooth University v Irsku a pokračuji v online výuce na své domovské Národní univerzitě Olesa Hončara v Dnipru.

Jak jste zmínil, Dnipro neustále čelilo ruským útokům. Jak jste to zvládal? Co vám tehdy pomáhalo?

Pomáhala mi moje práce. Když děláte běžné věci – a pro mě je to vyučování –, můžete se od myšlenek odpoutat, dokonce i od těch na válku. I studenti se alespoň během vyučování rádi ponořili do takzvaného normálního předválečného života. Raketové útoky nám ale samozřejmě připomínaly, co se děje. Vzdušný poplach byl často i několikrát za den.

Vyučování probíhalo online – byli jsme všichni v různých částech města a nikdo nevěděl, kam raketa dopadne. Vždycky když se rozezněly sirény, poprosil jsem studenty, aby se přesunuli do úkrytů, a ty, kteří takovou možnost neměli, aby alespoň dodržovali pravidlo dvou stěn.

Co to znamená?

Přesunout se například do chodby, aby je od ulice oddělovala další stěna – jako ochrana před případnými úlomky či sklem. Jednou jsem se i já musel jít skrýt do sklepa. Tehdy na naše město dopadlo mnoho raket Kalibr. Za půlhodinu jsem napočítal jedenáct výbuchů. Jedná se o velmi silné rakety, na místě jejich výbuchu vznikají krátery hluboké šest metrů.

Seděl jsem ve sklepě a sledoval, jak se země kolem mě otřásá explozemi. Měl jsem pocit jakési

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Rusko

Ukrajina

Vladimir Putin

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější