Jako louboutinky s dvanácticentimetrovým podpatkem. Přijde po 3D do kin VR nebo jde o slepou uličku?
3D je mrtvé. Nebo není? A jak „živé“ jsou filmy ve virtuální realitě? Návrat Avatara je dobrou příležitostí zamyslet se nad evolucí a hlavně budoucností kinozážitku.
Když v polovině prosince vstoupil do českých kin Avatar: The Way of Water, bylo to třináct let po premiéře prvního filmu. Doba se výrazně změnila a s ní i očekávání spojená s návštěvou kina. Ta je dnes vlivem covidu, který diváky zavřel doma a posílil pozici streamovacích služeb, výrazně svátečnější záležitostí než tehdy. Zároveň od ní současné publikum neočekává totéž, jak naznačuje třeba úbytek 3D projekcí.
Nasadit si v kině speciální brýle, aby viděli prvního Avatara tak, jak to režisér James Cameron zamýšlel, nebylo pro diváky konce nultých let žádnou abnormalitou.
Možná nebyli nutně zvyklí na propracovaný způsob, jakým třetí rozměr Cameron využil, a častěji se setkávali ne s filmy natočenými pro 3D projekci, ale jen s konverzemi „běžných“ filmů do 3D.
Brýle si však nasazovali. Nejen ve velkoformátovém kině IMAX na pražské Floře, kam se na školní projekce 3D dokumentů chodilo už v roce 2003, a v dalších kinech, ale dokonce i doma u televizí – autor článku si v roce 2004 donesl 3D brýle z videopůjčovny spolu s
