Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vždyť vládnout je tak snadné… Přeborníci mezi diktátory, vůdci a dalšími spasiteli národů

"Diktátoři osvobozují sami sebe, ale zotročují lid!" říká Charlie Chaplin ve svém možná nejznámějším filmu Diktátor. Foto: Wikimedia Commons
„Diktátoři osvobozují sami sebe, ale zotročují lid!“ říká Charlie Chaplin ve svém možná nejznámějším filmu Diktátor. Foto: Wikimedia Commons

Analýza Michaela Romancova: Žebříčku nejdéle sloužících hlav státu v současné době dominují země z postsovětského prostoru a afrického kontinentu. Škola sovětského socialismu je vedle zaostalosti země nejlepším předpokladem pro neomezené držení moci. 

Když jsem v roce 1975 začal chodit do mateřské školy, visel na stěně portrét prezidenta Husáka. A visel tam po celou dobu mé školní docházky na základce, na střední, i když jsem se pak dostal na vysokou. Husáka ze zdi sundal až listopad 1989 a v seznamu nejdéle vládnoucích politiků od roku 1900, v němž nejsou zahrnuti monarchové, mu s 20 lety a 237 dny ve funkcích (generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR) patří 106. místo.

Na prvním místě tohoto žebříčku je někdejší kubánský vůdce Fidel Castro (52 let, 101 dní), na druhém prezident Čínské republiky na Tchaj-wanu Čankajšek (48 let, 46 dní) a bronz patří zakladateli novodobé severokorejské dynastie Kim Ir-senovi (45 let, 302 dní). Všichni to byli diktátoři, kteří při nastolení a udržení své moci používali násilí. Postupně stát, v jehož čele stáli, přetvořili do podoby režimu, v němž vystupovali v roli neomylných a všemi milovaných vůdců, kteří bez oddechu pracují pro blaho svého lidu. Bez jejich práce a péče by byl ztracen, či rovnou zničen.

Bezmezná loajalita a rituální uctívání jejich osob a činů se pak staly hlavním kritériem pro bytí a nebytí těch, kteří jimi byli ovládáni. Většinou ve smyslu samotné fyzické existence, vždy ale pokud šlo o kariérní postup a zaměstnání vůbec. Ve společnostech, kde hrdinské skutky vůdců představovaly základní zdroj budování národní identity a den jejich vykonání či vůdcova narození pak přelomové datum či rok v kalendáři, to těžko mohlo být jinak.

Mezi režimy, které vytvořili, samozřejmě najdeme obrovské rozdíly, jak co se týče délky a intenzity používaného násilí, tak vezmeme-li v úvahu míru hospodářských problémů, které jejich vedení přineslo.

V současnosti se pak jedná o státy, jejichž srovnávání nedává valného smyslu. Zatímco v KLDR se i nadále dynastie Kimů drží u moci a pokračuje v jednom z nejzrůdnějších sociálních experimentů v dějinách, na Kubě Fidelův bratr Raúl, jenž se v různých vedoucích pozicích drží pěkných 12 let a 245 dní, pokračuje v „obraně, údržbě a rozvíjení socialismu“, ať už je tím míněno cokoliv.

Zcela jiným případem je pak Tchaj-wan, který se po Čankajškově smrti stal nejen jednou z nejsilnějších ekonomik v oblasti tichomořské Asie, ale od 90. let minulého století i zcela svobodnou a demokratickou zemí, která se, mimo jiné, zvládá i vyrovnat s odkazem, respektive zátěží jeho dlouholeté vlády. Takových případů však není mnoho.

Ale ekonomice přece pomohli…

Často se lze setkat s tvrzením, že Singapur, dnes v podstatě jediný zcela soběstačný a suverénní městský stát, v systému mezinárodních vztahů začal být silným a sebevědomým aktérem jen díky 31 let a 176 dní trvající vládě premiéra Li Kuang-jaa, případně jak moc byla z ekonomického hlediska pro Chile prospěšná bezmála 16 let trvající vláda Augusta Pinocheta. Antonio Salazar vládnoucí 36 let a 82 dnů v Portugalsku či Francisco Franco „panující“ 39 let a 52 dní ve Španělsku pak pro změnu bývají srovnáváni se svými komunistickými protějšky a nechybí přesvědčení, že jejich autoritářský styl vládnutí byl, pokud nic jiného, pro jejich země výrazně méně destruktivní.

Lepší, či dokonce vynikající hospodářské výsledky nebo menší, či dokonce výrazně menší počet mrtvých však stěží může zakrýt, že dlouhodobá autoritářská vláda má vždy a nevyhnutelně negativní vliv, který v naprosté většině případů, jak ostatně budeme demonstrovat dále, převažuje nad možnými výhodami.

Žebříčku nejdéle vládnoucích politiků současnosti vévodí prezident Kamerunu Paul Biya (43 let, 276 dní), následován prezidentem Rovníkové Guineje Mbasogem (39 let, 242 dní) a nejvyšším vůdcem Íránu, jenž předtím vykonával funkci prezidenta, Chameneím (37 let, 171 dní). Mezi zeměmi s nejdéle vládnoucími politiky najdeme nejvíce reprezentantů z Afriky, která je zastoupena sedmnácti státy, a z postsovětského prostoru, který je zastoupen osmi zeměmi. Pokud bychom je přidali k lídrům postsovětského prostoru (všichni byli „odkojeni“ marxismem-leninismem a brežněvovským způsobem řízení země) a k tomu ještě ty, v jejichž zemích se v období kdykoliv po II. světové válce začal budoval socialismus, včetně jeho arabské větve, snadno zjistíme, že socialistická výstavba v kombinaci s Afrikou generuje nejlepší předpoklady pro dlouholeté, často doživotní vykonávání funkce. To je pak všude provázeno násilím, obludnou korupcí, nepotismem a hospodářskou stagnací.

Dříve než se podíváme na postsovětský prostor, jehož státy, respektive vůdci nám jsou z mnoha důvodů nejbližší, ještě se zastavíme u jedné specifické skupiny politiků, které rovněž nalezneme ve zmíněném žebříčku. Na 35. místě narazíme na Angelu Merkelovou (13 let, 131 dní)

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Analýza

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější