Média ve službách nového světového řádu: jak Komunistická strana Číny ohýbá novináře napříč kontinenty

Li Cchung-ťün vstoupil do Komunistické strany Číny v roce 1983. Dva roky nato obhájil doktorát z čínské literatury. Obojí mu dobře posloužilo v další kariéře: na přelomu tisíciletí to dotáhl na hlavu stranické propagandy v provincii Če-ťiang a brzy poté zamířil do vedení ústředního oddělení propagandy KS Číny. Netrvalo dlouho a stanul v čele Xinhua, státní zpravodajské agentury známé u nás také pod českým ekvivalentem Nová Čína.

A z této pozice – tedy šéfa klíčového média čínské státostrany – sepsal v roce 2011 komentář nazvaný „Vstříc novému světovému mediálnímu řádu“ (Wall Street Journal, 1. června 2011). Jako zkušený literární vědec v něm žongluje s metaforami, ale vyznění je jasné: současná podoba globální mediální krajiny se přežila. Dlouho ji ovládal Západ na úkor Východu, Sever na úkor Jihu, rozvinuté země na úkor rozvojových. Je nejvyšší čas to změnit.

Aby nedošlo k mýlce, Li svou vizi ještě upřesnil v pozdějším rozhovoru s People’s Daily (Žen-min ž‘-pao / Lidový deník, noviny vydávané ústředním výborem KS Číny). „Globálnímu názoru stále dominují západní média“, a tak se světem šíří nepravdivé teorie – třeba ta, která Čínu líčí jako hrozbu.

Číně a jejím médiím se oproti tomu nedostává prostoru, který by „odpovídal jejímu mezinárodnímu postavení“. Znovu zazněla výzva k vytvoření „nového světového mediálního řádu“, přičemž Li zdůraznil: „Jestliže nedokážeme účinně ovládnout nová média, terénu se zmocní jiní, což bude překážet naší dominantní roli v určování veřejného mínění.“

Kdo se chce bratřit s totalitou?

Dnes, bezmála šest let po Li Cchung-ťünových výrocích v Lidovém deníku, už je z dění ve světě celkem zjevné, jak si KS Číny tento „nový mediální řád“ představuje. Stejně jako jeho uplatnění v nových médiích: vítejte v doktríně „kybernetické suverenity“, kdy každé vládě patří právo kočírovat internet tak, jak se jí zlíbí. Výsledek v podání Pekingu? Masivní cenzura.

Stejně jako v případě ekonomického či politického vlivu také tady platí, že Čína svou moc budovala postupně, aby pak na vystavěném podloží rychle přidala plyn. Dlouho nebyla spokojená se svou omezenou rolí na mezinárodních summitech (Web Summit, World News Media Congress). A tak zvolila osvědčenou cestu a postavila si vlastní.

World Media Summit (Světový mediální summit), plně v režii Xinhua a tedy i KS Číny, se poprvé konal přesně před deseti lety a pyšnit se mohl prestižními partnery: americkou AP, britskými Reuters a BBC, ruskou agenturou TASS, japonskou Kyodo News, Googlem. Už čtvrtým rokem Peking režíruje rovněž sjezdy novinářů ze zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a JAR).

Páté narozeniny letos v čínském Wu-čenu oslaví World Internet Conference (Světová internetová konference). Je to dítě Správy kyberprostoru Číny, rozuměj vládce čínského internetu. Druhý ročník sice zcenzuroval spoluzakladatele Wikipedie Jimmyho Walese, ale vedení Googlu, Applu, Microsoftu, Facebooku či LinkedInu to předloni v prosinci 2017 v účasti nebránilo.

Mimochodem, Google stojí za zvláštní zmínku. Není tajemstvím, že se před osmi lety stáhl z Číny kvůli cenzuře (díky tomu mohl roztáhnout křídla čínský vyhledávač Baidu, momentálně světová dvojka). To však neznamená, že by Google o gigantický čínský trh přestal jevit zájem. Naopak, namlouvá si ho dál. Naposledy chtěl do Číny proniknout prostřednictvím cenzurovaného vyhledávače Dragonfly a plánu se loni v listopadu vzdal až na nátlak lidskoprávních organizací a svých vlastních zaměstnanců.

Reportéři bez hranic (RFS) ve své zprávě upozorňují, že Google v tom zdaleka není sám. Zajímavý kontrast přináší pohled na loňský guestlist World Internet Conference: velká zahraniční jména z ročníku 2017 jsou minulostí. Výmluvně to odráží aktuální trend, kdy se okaté bratření s Čínou a její pošramocenou pověstí může zvrhnout v pěkně nepříjemné PR.

„Sharp power“: dezinformace, represe a gangsteři

Jako bitevní pole nového věku popisuje zpráva RSF sociální sítě, nový vítr do plachet dezinformačních kampaní. Právě dezinformace, podle tchajwanských úřadů záměrně rozšířené z čínské pevniny, stála loni v japonské Ósace život tchajwanského diplomata. 61letý Su Čchi-čcheng (Su Chii-cherng) spáchal sebevraždu kvůli lživé zprávě, že jeho úřad nepomohl Tchajwancům uvízlým na ósackém letišti během tajfunu Džebi, a tak jim musela podat pomocnou ruku čínská ambasáda.

Nebyla to pravda, ale škoda už byla napáchána: z čínských Global Times a dalších prorežimních médií zprávu přejali tchajwanští novináři a ostrovem se prohnala vlna rozhořčených protestů, která Sua smetla. (Sílící tlak Pekingu na Tchaj-wan nedávno popsal také Deník N; dezinformačním kampaním čínské vlády proti Tchaj-wanu a čínským továrnám na fake news se věnuje studie Prospect Foundation.)

Dalším nástrojem, kterým Peking sochá svůj „nový světový mediální pořádek“, jsou ambasády ČLR. Zástupci Číny mohou tlačit na firmy, aby přestaly v médiích inzerovat – jako v případě Applu (aj.) a Epoch Times. Mohou napadat novináře, kteří kritizují situaci v Číně –, jako v případě Jojje Olssona, reportéra švédského listu Expressen, který podle čínského velvyslance ve Švédsku „podněcuje nenávist k Číně“. (Kde Olsson žil a pracoval devět let, ale nejspíš se tam jen tak nevrátí; předloni mu zamítli prodloužení víza.)

“Last month President Donald Trump said he had asked his Chinese counterpart, Xi Jinping, whether China had a drug problem. He said Mr Xi denied it. “We give death penalty to people who sell drugs. End of problem,” Mr Trump quoted Mr Xi as saying”: https://t.co/ZcBbF9IK8Z

— Jojje Olsson (@jojjeols) April 2, 2019

Anebo za Atlantikem – kanadský novinář čínského původu Gao Bingchen přišel po kritickém článku o sloupek v Global Chinese Press, Helen Wangová o místo editorky torontského Chinese Canadian Post. Voice of America sice financuje Washington, ale zaměstnanci její čínské redakce se opakovaně ocitli na koberečcích ambasád a konzulátů ČLR. A její někdejší šéfredaktorku Sashu Gong Xiaoxia spolu s dalšími dvěma kolegy vyhodili po rozhovoru s uprchlým magnátem a hlasitým kritikem Pekingu Guo Wenguiem.

Australské nakladatelství Allen & Unwin zrušilo plánované vydání knihy Silent Invasion o působení KS Číny v Austrálii, podle autora Clivea Hamiltona kvůli obavám z čínské odplaty (nakonec vyšla jinde). U nás známější je díky projektu Sinopsis případ další akademičky, Anne-Marie Bradyové, jejíž článek o čínském vlivu na Novém Zélandě odstartoval pozoruhodnou sérii vloupání do Bradyové bytu i kanceláře či manipulace s jejím autem.

Nežádoucí pozornost se nevyhýbá ani v zahraničí žijícím čínským disidentům a jejich mediálním platformám. Petera Yuana Li, technického šéfa Epoch Times, zbili v Atlantě a ukradli mu počítače; torontskému novináři Xin Fengovi vyhrožovali smrtí, China Digital Times napadají hackeři. Rovněž v USA působící reportéři ujgurské redakce Radio Free Asia loni oznámili, že čínské úřady v Sin-ťiangu zatkly desítky jejich příbuzných.

Naopak v Číně pracující zahraniční reportéři si stěžují na stupňující se útisk ze strany režimu: odposlouchávání, fyzické sledování, hackerské útoky, výhrůžky a pronásledování svých čínských zdrojů. Čínský klub zahraničních zpravodajů (Foreign Correspondents‘ Club of China) situaci letos v lednu popsal jako „nejhorší za posledních dvacet let“.

Laboratoř čínské strategie

Na paměti je přitom třeba mít, že čínská vláda mohutně investuje do zahraničních redakcí svých médií. Po roce 2008, kdy Čína ztratila tvář kvůli lidskoprávním aktivistům narušujícím průběh pekingské olympiády, režim nehodlal šetřit. Do vylepšení mezinárodní image Číny a šíření její vize se rozhodl investovat 45 miliard jüanů (přes 152 miliard korun). Načež přilil další miliardy; podle RSF Peking za propagaci Číny zřejmě platí dvakrát tolik co Washington za mediální obraz USA.

Moderní – a čínskou státostranou stoprocentně ovládaná – televize CGTN (China Global Television Network) vysílá ve 140 zemích světa a China Radio International v 65 jazycích. Významnou roli hrají zejména v Africe, kterou Sébastien LeBelzic, francouzský novinář a zakladatel serveru ChinAfrica, pro RSF popisuje jako „laboratoř čínské mediální strategie“.

Přečtěte si také

Vzestup a pád Afričanů v Číně. Film Jsem tady nový vypráví o zlatém snu i černé kůži, kterou nejde umýt

Čína však myslí také na nás, Evropany. V prosinci v Londýně otevřela pobočku CGTN s asi 90 zaměstnanci, která má vyrábět program ušitý speciálně pro Evropu – podobně jako pobočka v Nairobi pro Afriku a pobočka ve Washingtonu pro americký kontinent.

Už teď se pro China Media Group, obra zastřešujícího čínské státní televize (CCTV-CGTN) a rozhlas, používá neoficiální název Voice of China, po vzoru Voice of America. Cíl Voice of China, slovy agentury Xinhua? „Prosazovat teorie, direktivy, principy a politiku strany“ a „správně vyprávět příběh Číny“.

Zpravodajská aliance Pásu a stezky

Čínská média navíc našla oporu i u svých zahraničních protějšků. Iniciativa Pás a stezka (Nová hedvábná stezka, OBOR) se promítla nejen do tzv. Digitální hedvábné stezky (propojení partnerských zemí optickými sítěmi a 5G i sledovacími systémy). Pod jejím patronátem vznikla také Zpravodajská aliance Pásu a stezky, která sdružuje 72 médií ze 42 zemí.

Čínská propaganda už nějakou dobu jeví zálibu v „rapu“. Podívejte se, jak cizincům vysvětluje Pás a stezku: 

A Čína vytvořila – a platí – i Dongfang Fellowship Program, výukové stipendium pro zahraniční novináře. Pro žurnalisty pořádá také výměnné pobyty, včetně velmi štědré, až luxusní desetiměsíční stáže: bydlení v centru Pekingu, výuka čínštiny, výjezdy do provincií a pochopitelně i nějaké to kapesné.

Kromě toho Xinhua s řadou významných západních médií uzavřela smlouvu o dodávání informací z oblasti financí, cílených na potenciální investory. Předloni v prosinci se s ní dohodly například německá DPA, belgický Le Soir, polská PAP, britské Metro a další. Peking proniká také do vlastnických struktur zahraničních médií – jen v Evropě už investoval zhruba tři miliardy eur (přes 76 miliard korun), přičemž ve zprávě RSF samozřejmě nechybí zmínka o českých Empresa Media a Médea Group.

Za zmínku konečně stojí také China Watch. Na profesionálně vypracovanou přílohu si ve svých novinách zvykli čtenáři z celého světa, od Los Angeles až po Tokio. 13 milionů výtisků, vypočítávají Reportéři bez hranic, jako pravidelná příloha zhruba třicítky předních světových listů: Wall Street Journal, New York Times, Washington Post, El Pais, Le Figaro, Mainichi Shimbun, Sydney Morning Herald aj.

Jenže skutečným autorem China Watch je China Daily, anglickojazyčný deník vydávaný Propagačním oddělením KS Číny (rozuměj oddělením propagandy). Zmíněné přední noviny tak pomáhají šířit vizi a PR čínského režimu. V podstatě světem rozdávají inzeráty KS Číny, „trojského koně“, chcete-li.

Po finanční stránce se to zmíněným médiím nejspíš vyplatí; cena takového inzerátu se totiž odhaduje asi na 250 tisíc dolarů (5,7 milionů korun). Po těch dalších stránkách? Posuďte sami.