Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Média ve službách nového světového řádu: jak Komunistická strana Číny ohýbá novináře napříč kontinenty

Si Ťin-pching o novinářích: Musejí „zrcadlit vůli strany a chránit její autoritu a jednotu“. Ilustrační foto: Tingshu Wang via Reuters
Si Ťin-pching o novinářích: Musejí „zrcadlit vůli strany a chránit její autoritu a jednotu“. Ilustrační foto: Tingshu Wang via Reuters

176. příčka z celkových 180: takové místo zaujímá Čína na Indexu svobody tisku Reportérů bez hranic (RSF). Rozsáhlá zpráva RSF teď popsala, jak režim Komunistické strany Číny nutí svoji vizi „nového mediálního světového pořádku“ novinářům a publiku nejen v Číně, ale napříč celým světem. Pomáhají síla, dezinformace a šikovné PR za opravdu hodně peněz.

Li Cchung-ťün vstoupil do Komunistické strany Číny v roce 1983. Dva roky nato obhájil doktorát z čínské literatury. Obojí mu dobře posloužilo v další kariéře: na přelomu tisíciletí to dotáhl na hlavu stranické propagandy v provincii Če-ťiang a brzy poté zamířil do vedení ústředního oddělení propagandy KS Číny. Netrvalo dlouho a stanul v čele Xinhua, státní zpravodajské agentury známé u nás také pod českým ekvivalentem Nová Čína.

A z této pozice – tedy šéfa klíčového média čínské státostrany – sepsal v roce 2011 komentář nazvaný „Vstříc novému světovému mediálnímu řádu“ (Wall Street Journal, 1. června 2011). Jako zkušený literární vědec v něm žongluje s metaforami, ale vyznění je jasné: současná podoba globální mediální krajiny se přežila. Dlouho ji ovládal Západ na úkor Východu, Sever na úkor Jihu, rozvinuté země na úkor rozvojových. Je nejvyšší čas to změnit.

Aby nedošlo k mýlce, Li svou vizi ještě upřesnil v pozdějším rozhovoru s People’s Daily (Žen-min ž‘-pao / Lidový deník, noviny vydávané ústředním výborem KS Číny). „Globálnímu názoru stále dominují západní média“, a tak se světem šíří nepravdivé teorie – třeba ta, která Čínu líčí jako hrozbu.

Číně a jejím médiím se oproti tomu nedostává prostoru, který by „odpovídal jejímu mezinárodnímu postavení“. Znovu zazněla výzva k vytvoření „nového světového mediálního řádu“, přičemž Li zdůraznil: „Jestliže nedokážeme účinně ovládnout nová média, terénu se zmocní jiní, což bude překážet naší dominantní roli v určování veřejného mínění.“

Kdo se chce bratřit s totalitou?

Dnes, bezmála šest let po Li Cchung-ťünových výrocích v Lidovém deníku, už je z dění ve světě celkem zjevné, jak si KS Číny tento „nový mediální řád“ představuje. Stejně jako jeho uplatnění v nových médiích: vítejte v doktríně „kybernetické suverenity“, kdy každé vládě patří právo kočírovat internet tak, jak se jí zlíbí. Výsledek v podání Pekingu? Masivní cenzura.

Stejně jako v případě ekonomického či politického vlivu také tady platí, že Čína svou moc budovala postupně, aby pak na vystavěném podloží rychle přidala plyn. Dlouho nebyla spokojená se svou omezenou rolí na mezinárodních summitech (Web Summit, World News Media Congress). A tak zvolila osvědčenou cestu a postavila si vlastní.

World Media Summit (Světový mediální summit), plně v režii Xinhua a tedy i KS Číny, se poprvé konal přesně před deseti lety a pyšnit se mohl prestižními partnery: americkou AP, britskými Reuters a BBC, ruskou agenturou TASS, japonskou Kyodo News, Googlem. Už čtvrtým rokem Peking režíruje rovněž sjezdy novinářů ze zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a JAR).

Páté narozeniny letos v čínském Wu-čenu oslaví World Internet Conference (Světová internetová konference). Je to dítě Správy kyberprostoru Číny, rozuměj vládce čínského internetu. Druhý ročník sice zcenzuroval spoluzakladatele Wikipedie Jimmyho Walese, ale vedení Googlu, Applu, Microsoftu, Facebooku či LinkedInu to předloni v prosinci 2017 v účasti nebránilo.

Foto: Repro Wuzhenwic.org

Mimochodem, Google stojí za zvláštní zmínku. Není tajemstvím, že se před osmi lety stáhl z Číny kvůli cenzuře (díky tomu mohl roztáhnout křídla čínský vyhledávač Baidu, momentálně světová dvojka). To však neznamená, že by Google o gigantický čínský trh přestal jevit zájem. Naopak, namlouvá si ho dál. Naposledy chtěl do Číny proniknout prostřednictvím cenzurovaného vyhledávače Dragonfly a plánu se loni v listopadu vzdal až na nátlak lidskoprávních organizací a svých vlastních zaměstnanců.

Reportéři bez hranic (RFS) ve své zprávě upozorňují, že Google v tom zdaleka není sám. Zajímavý kontrast přináší pohled na loňský guestlist World Internet Conference: velká zahraniční jména z ročníku 2017 jsou minulostí. Výmluvně to odráží aktuální trend, kdy se okaté bratření s Čínou a její pošramocenou pověstí může zvrhnout v pěkně nepříjemné PR.

Made in China znovu dobývá svět:

  • Baidu: Japonská verze spuštěna v roce 2008, o pět let později ukončena po odhalení, že tajně schraňovala obsah na serverech v Číně. Brazilská verze (Busca) spuštěna v roce 2014, uplatňovala cenzurní filtr z Číny, komerčně neúspěšná; podobně i arabská, thajská a indonéská verze.
  • WeChat: Čínská varianta WhatsAppu či Facebook Messengeru. Na rozdíl od nich je její užití širší, v Číně se jejím prostřednictvím např. běžně platí, podobně jako jsme u nás zvyklí platit kartou. Aplikace díky tomu sbírá mnohem víc dat o uživatelích a dává je k dispozici vládnímu režimu, který jich využívá ke kontrole obyvatel a perzekuci nepohodlných.
    žebříčku Amnesty International (hodnocení messengerů podle ochrany soukromí) má WeChat poslední místo, s 0 body ze 100 možných. Vlády Indie a Austrálie už WeChat zařadily na seznam nebezpečných aplikací. Čínský Tencent, který WeChat vyvinul, přitom před dvěma lety investoval dvě miliardy dolarů do amerického Snapchatu a získal v něm 12procentní kapitálový podíl.

    Z promovidea WeChatu. Foto: repro Vimeo

  • Huawei: U nás zřejmě nejznámější případ, proto jen stručně. Společnost Huawei je dnes světovou dvojkou na trhu se smartphony (15 % vs. 20 % jedničky Samsungu), ve svých pobočkách ve 170 zemích světa zaměstnává na 18 tisíc lidí. Její vítězné tažení Západem však oslabilo varování, že kvůli napojení na čínskou státostranu představuje vážné bezpečnostní riziko.
    Jinde je úspěšnější. Viz společností vyvinutá Smart City Solution, sofistikovaný systém, který monitoruje obyvatele měst prostřednictvím kamer a data sbírajících senzorů. Firma Huawei už ho podle dostupných informací prodala do zhruba 120 měst a 40 zemí – včetně těch, které řídí autoritářské vlády.
  • Zákon o kyberbezpečnosti: Jen o příčku nad Čínou se v Indexu svobody tisku umístil Vietnam. KS Vietnamu loni v červnu zavedla přísnou kontrolu internetu v podobě nového zákona o kyberbezpečnosti, modelovaného podle čínského vzoru. Už před třemi lety přijalo obdobný zákon i Thajsko, které letos chystá jeho další zpřísnění; legislativu v tomto duchu připravují také Kambodža, Zambie, Tanzánie, Uganda a další africké státy. Čína pro zahraniční zájemce organizuje výukové semináře o správě kyberprostoru a nedaleko hranic s Vietnamem otevřela i celé výcvikové středisko.
  • A co Západ? V roce 1997 se pro cenzuru internetu v Číně poprvé použilo sousloví Great Firewall (spojení Great Wall aneb Dlouhé zdi a termínu firewall, pozn. red.). V létě 2009, po krvavě potlačených protestech v Sin-ťiangu, Čína zablokovala Facebook a Twitter. LinkedIn se přizpůsobil čínským požadavkům, aby do Číny mohl před pěti lety proniknout: používá stejné cenzurní mechanismy jako WeChat a „čínský Twitter“ Sina Weibo. Ve stejném roce, tedy 2014, byl zakázán Instagram; Skype a WhatsApp ho následovaly o tři roky později.

„Sharp power“: dezinformace, represe a gangsteři

Jako bitevní pole nového věku popisuje zpráva RSF sociální sítě, nový vítr do plachet dezinformačních kampaní. Právě dezinformace, podle tchajwanských úřadů záměrně rozšířené z čínské pevniny, stála loni v japonské Ósace život tchajwanského diplomata. 61letý Su Čchi-čcheng (Su Chii-cherng) spáchal sebevraždu kvůli lživé zprávě, že jeho úřad nepomohl Tchajwancům uvízlým na ósackém letišti během tajfunu Džebi, a tak jim musela podat pomocnou ruku čínská ambasáda.

Nebyla to pravda, ale škoda už byla napáchána: z čínských Global Times a dalších prorežimních médií zprávu přejali tchajwanští novináři a ostrovem se prohnala vlna rozhořčených protestů, která Sua smetla. (Sílící tlak Pekingu na Tchaj-wan nedávno popsal také Deník N; dezinformačním kampaním čínské vlády proti Tchaj-wanu a čínským továrnám na fake news se věnuje studie Prospect Foundation.)

Dalším nástrojem, kterým Peking sochá svůj „nový světový mediální pořádek“, jsou ambasády ČLR. Zástupci Číny mohou tlačit na firmy, aby přestaly v médiích inzerovat – jako v případě Applu (aj.) a Epoch Times. Mohou napadat novináře, kteří kritizují situaci v Číně –, jako v případě Jojje Olssona, reportéra švédského listu Expressen, který podle čínského velvyslance ve Švédsku „podněcuje nenávist k Číně“. (Kde Olsson žil a pracoval devět let, ale nejspíš se tam jen tak nevrátí; předloni mu zamítli prodloužení víza.)

Anebo za Atlantikem – kanadský novinář čínského původu Gao Bingchen přišel po kritickém článku o sloupek v Global Chinese Press, Helen Wangová o místo editorky torontského Chinese Canadian Post. Voice of America sice financuje Washington, ale zaměstnanci její čínské redakce se opakovaně ocitli na koberečcích ambasád a konzulátů ČLR. A její někdejší šéfredaktorku Sashu Gong Xiaoxia spolu s dalšími dvěma kolegy vyhodili po rozhovoru s uprchlým magnátem a hlasitým kritikem Pekingu Guo Wenguiem.

Australské nakladatelství Allen & Unwin zrušilo plánované vydání knihy Silent Invasion o působení KS Číny v Austrálii, podle autora Clivea Hamiltona kvůli obavám z čínské odplaty (nakonec vyšla jinde). U nás známější je díky projektu Sinopsis případ další akademičky, Anne-Marie Bradyové, jejíž článek o čínském vlivu na Novém Zélandě odstartoval pozoruhodnou sérii vloupání do Bradyové bytu i kanceláře či manipulace s jejím autem.

Nežádoucí pozornost se nevyhýbá ani v zahraničí žijícím čínským disidentům a jejich mediálním platformám. Petera Yuana Li, technického šéfa Epoch Times, zbili v Atlantě a ukradli mu počítače; torontskému novináři Xin Fengovi vyhrožovali smrtí, China Digital Times napadají hackeři. Rovněž v USA působící reportéři ujgurské redakce Radio Free Asia loni oznámili, že čínské úřady v Sin-ťiangu zatkly desítky jejich příbuzných.

Naopak v Číně pracující zahraniční reportéři si stěžují na stupňující se útisk ze strany režimu: odposlouchávání, fyzické sledování, hackerské útoky, výhrůžky a pronásledování svých čínských zdrojů. Čínský klub zahraničních zpravodajů (Foreign Correspondents‘ Club of China) situaci letos v lednu popsal jako „nejhorší za posledních dvacet let“.

Mediální pracovníci, vaše příjmení nechť je Strana!

V únoru 2016 se generální tajemník KS Číny a čínský prezident Si Ťin-pching vydal na inspekci do tří největších médií v Číně, tedy do státní agentury Xinhua, stranického deníku People’s Daily a Čínské ústřední televize CCTV. Státní média, sdělil Si tleskajícím novinářům, musejí nejen následovat přání strany, ale také „zrcadlit její vůli a chránit její autoritu a jednotu“. Zkrátka a dobře, „mají mít příjmení Strana“.

Vůle KS Číny ovšem řídí i soukromá média. Stranické oddělení propagandy do redakcí každý den rozesílá instrukce. Upozorňuje v nich na zprávy, které je zapotřebí vyzdvihnout a které naopak zamlčet; v případě ožehavých témat (lidové protesty, korupce, disent, Tchaj-wan, Tchien-an-men, Sin-ťiang atd.) nadiktuje ten správný slovník.

Příklad? Instrukce ze 4. dubna 2016 ke kauze Panama Papers, kde mezi obviněnými z daňových úniků figurovali Si Ťin-pchingův švagr či expremiérova dcera: „Najít a smazat převzaté zprávy o Panama Papers. Nevěnovat se souvisejícímu obsahu, bez výjimek. Pokud se na Čínu útočící materiál objeví na kterékoli webové stránce, následky budou vážné,“ citují Reportéři bez hranic.

Si Ťin-pchingovy instrukce. Foto: Aly Song, Reuters

Čínští novináři podstupují pravidelné výcvikové semináře a ideologické prověrky; investigativní novinařina se povoluje pouze v souvislosti se stranou schválenými tématy a osobami. Od roku 2017 nesmějí žurnalisté přebírat obsah ze sociálních sítí, dokud ho „nepotvrdí“ strana, a strana stejně tak předem schvaluje i obsah, který se zveřejní. Čínští novináři mají navíc poměrně nově zákaz vést si osobní blog, kam dříve mohli psát v redakci zcenzurované informace.

V Číně, slovy RSF „největším vězení pro novináře na světě“, aktuálně drží za mřížemi více než 60 profesionálních i občanských autorů. Wu Kan. Liou Fej-jüe. Ilham Tohti. Zhruba desítce z nich podle RSF hrozí smrt kvůli neléčeným zdravotním komplikacím – předloňské memento Liou Siao-poa či Jang Tchung-jena; oba vězněné disidenty zabila neléčená rakovina.

Nikoli náhodou se v Číně stále častěji mluví o „mediálních pracovnících“ namísto o „novinářích“.

Laboratoř čínské strategie

Na paměti je přitom třeba mít, že čínská vláda mohutně investuje do zahraničních redakcí svých médií. Po roce 2008, kdy Čína ztratila tvář kvůli lidskoprávním aktivistům narušujícím průběh pekingské olympiády, režim nehodlal šetřit. Do vylepšení mezinárodní image Číny a šíření její vize se rozhodl investovat 45 miliard jüanů (přes 152 miliard korun). Načež přilil další miliardy; podle RSF Peking za propagaci Číny zřejmě platí dvakrát tolik co Washington za mediální obraz USA.

Moderní – a čínskou státostranou stoprocentně ovládaná – televize CGTN (China Global Television Network) vysílá ve 140 zemích světa a China Radio International v 65 jazycích. Významnou roli hrají zejména v Africe, kterou Sébastien LeBelzic, francouzský novinář a zakladatel serveru ChinAfrica, pro RSF popisuje jako „laboratoř čínské mediální strategie“.

Čína však myslí také na nás, Evropany. V prosinci v Londýně otevřela pobočku CGTN s asi 90 zaměstnanci, která má vyrábět program ušitý speciálně pro Evropu – podobně jako pobočka v Nairobi pro Afriku a pobočka ve Washingtonu pro americký kontinent.

Už teď se pro China Media Group, obra zastřešujícího čínské státní televize (CCTV-CGTN) a rozhlas, používá neoficiální název Voice of China, po vzoru Voice of America. Cíl Voice of China, slovy agentury Xinhua? „Prosazovat teorie, direktivy, principy a politiku strany“ a „správně vyprávět příběh Číny“.

Zpravodajská aliance Pásu a stezky

Čínská média navíc našla oporu i u svých zahraničních protějšků. Iniciativa Pás a stezka (Nová hedvábná stezka, OBOR) se promítla nejen do tzv. Digitální hedvábné stezky (propojení partnerských zemí optickými sítěmi a 5G i sledovacími systémy). Pod jejím patronátem vznikla také Zpravodajská aliance Pásu a stezky, která sdružuje 72 médií ze 42 zemí.

Čínská propaganda už nějakou dobu jeví zálibu v „rapu“. Podívejte se, jak cizincům vysvětluje Pás a stezku: 

A Čína vytvořila – a platí – i Dongfang Fellowship Program, výukové stipendium pro zahraniční novináře. Pro žurnalisty pořádá také výměnné pobyty, včetně velmi štědré, až luxusní desetiměsíční stáže: bydlení v centru Pekingu, výuka čínštiny, výjezdy do provincií a pochopitelně i nějaké to kapesné.

Kromě toho Xinhua s řadou významných západních médií uzavřela smlouvu o dodávání informací z oblasti financí, cílených na potenciální investory. Předloni v prosinci se s ní dohodly například německá DPA, belgický Le Soir, polská PAP, britské Metro a další. Peking proniká také do vlastnických struktur zahraničních médií – jen v Evropě už investoval zhruba tři miliardy eur (přes 76 miliard korun), přičemž ve zprávě RSF samozřejmě nechybí zmínka o českých Empresa Media a Médea Group.

Za zmínku konečně stojí také China Watch. Na profesionálně vypracovanou přílohu si ve svých novinách zvykli čtenáři z celého světa, od Los Angeles až po Tokio. 13 milionů výtisků, vypočítávají Reportéři bez hranic, jako pravidelná příloha zhruba třicítky předních světových listů: Wall Street Journal, New York Times, Washington Post, El Pais, Le Figaro, Mainichi Shimbun, Sydney Morning Herald aj.

Jenže skutečným autorem China Watch je China Daily, anglickojazyčný deník vydávaný Propagačním oddělením KS Číny (rozuměj oddělením propagandy). Zmíněné přední noviny tak pomáhají šířit vizi a PR čínského režimu. V podstatě světem rozdávají inzeráty KS Číny, „trojského koně“, chcete-li.

Po finanční stránce se to zmíněným médiím nejspíš vyplatí; cena takového inzerátu se totiž odhaduje asi na 250 tisíc dolarů (5,7 milionů korun). Po těch dalších stránkách? Posuďte sami.

Otevřený, zábavný i dojemný rozhovor novinářky Renaty Kalenské s Karlem Schwarzenbergem v nejnovější knize Edice N: Připraven sloužit. Budete překvapeni, kolik jste o něm nevěděli. 

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Čína

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější