Deník N

Tuberačka nám nebude olizovat známky. Stigma, postrach i symbol krásy, říká historička o nemoci, která dodnes zabíjí

"Lidé ještě věřili, že pomůže zaříkávání. Nebo že když si na sebe dají kůži ze psa, tak se do ní nemoc absorbuje." Historička Šárka Caitlín Rábová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Lidé ještě věřili, že pomůže zaříkávání. Nebo že když si na sebe dají kůži ze psa, tak se do ní nemoc absorbuje.“ Historička Šárka Caitlín Rábová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Bílý kapesník se stopami vykašlané krve. Obraz známý z dobových filmů a knih. Tuberkulóza. Je to tak dávno… Opravdu? Dodnes každou minutu zemřou na tuberkulózu čtyři lidé. V „rozvojových“ zemích ročně onemocní až 10 milionů lidí, u nás stovky. Historička Šárka Caitlín Rábová z Univerzity Pardubice zkoumá vliv tuberkulózy na českou společnost od 19. do poloviny 20. století. Čte i z dopisů Jiřího Wolkera. „Cítím, jak jsem těm lidem odporný, a to vzbuzuje takový hnus sám proti sobě, že bych raději se viděl mrtvým, nežli takhle žit.“

Říkalo se jí bílý mor. Bílý, protože nemocní byli bledí. Mor byl obecný název pro smrtící epidemické onemocnění. „I když tuberkulóza se chová jinak, zatímco třeba epidemie cholery přicházely ve vlnách, které udeří – spousta lidí onemocní a zemře – a pak odezní, tuberkulóza byla a dosud je tak nějak pořád zvláštně přítomná,“ říká Šárka Rábová.

Tuberkulóza je nemoc stará jako lidstvo samo. Její stopy byly objeveny i během pitev některých mumií, ale velký nárůst nemocných přišel až s industrializací v 19. století, kdy se umíralo v přeplněných městech, vesnice byly zdravější prostředí. Změna nastala v první polovině 20. století. Zatímco ve městech začala fungovat osvěta, hygiena, očkování a byla zde dostupná péče, na venkově byli lidé víc izolováni od informací, žili ve špatných hygienických podmínkách, daleko od nemocnic.

Tuberkulóza zabíjí i dnes, zejména v rozvojových zemích, ale v důsledku globalizace a migrace se nemoc opět objevuje i v Evropě či Severní Americe. S historičkou Šárkou Caitlín Rábovou se ale vrátíme v čase do 19. století.

Ve svém výzkumu jste se zaměřila na společenské aspekty tuberkulózy, zajímala jste se také o její zobrazení v kultuře. Co vás nejvíc překvapilo?

Toho bylo víc, ale mimo jiné třeba opakovaný obraz tuberkulózní dívky v literatuře, to, jak častý byl jakýsi romantický, nebo spíš romantizující obraz tuberkulózy. Nejspíš jste na něj už taky narazila ve světové literatuře, objevuje se v Bídnících, v Dámě s kaméliemi, tuberkulózní hrdinky má ve svých knihách Remarque…

Ty bledé, zraněné, až skoro bezmocné, ale nesmírně krásné dívky…

Zlomené osudem, strašně křehké.

Vybízející mužské hrdiny, aby je zahrnuli láskou a péčí?

Většinou ano, ale v mnoha případech je pak ti muži nakonec opustí. Hrdinka prožívá strašnou nemoc, umírá… nebo se ví, že nejspíš brzo zemře, ale její smrt je vnímána jako vykoupení, vysvobození ze života, do kterého byla vržena. Velmi často je zobrazená jako osamocená, společností opuštěná. Zejména v cizojazyčné literatuře 19. století a částečně začátku 20. století je to velmi častý motiv.

Zatímco většina nemocí se spojuje s nějakou deformací, ošklivostí, strachem, s něčím temným, tuberkulózní dívky jsou líčeny jako krásné a přitažlivé. Symptomy nemoci byly dlouho považovány za symboly krásy.

A strach přerůstal v tuberkulofobii

Vyzáblost a bledé tváře…

A horečnaté, jakoby lehce vodnaté oči. Velmi často je nemoc spojována s psychickým stavem jisté melancholie, možná až apatie, ztráty chuti do života. Dívky jsou zneužity

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější