Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Kdyby Ukrajinci protestovali proti invazi „platonicky“ jako Češi, už by Rusové byli zase až u nás, říká spisovatel Novák

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Jeho děda přežil koncentrák, jeho táta okrádal socialistický stát. Jan Novák se v šestnácti letech ocitnul v drsném uprchlickém táboře v Rakousku, o rok později už chodil do školy v Chicagu. Vždycky chtěl psát. „Kolem každýho z nás leží příběhy. Stačí se jen koukat a poslouchat,“ říká spisovatel, kterému první knížku vydal Josef Škvorecký a první scénář psal pro Miloše Formana. Moc dobře taky ví, kolik váží prachy.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • o škole života v uprchlickém táboře;
  • o americké kolektivní duši, v níž se perou kovboj s kazatelem;
  • o drsném Chicagu, které možná skončí jako Detroit;
  • o barvách v psaní, o předcích, za které člověk nemůže;
  • o tátovi gamblerovi a dědovi, který přežil trest smrti;
  • o Mašínech ve válce na Ukrajině.

Loni vyšly hned tři vaše knížky. Milionový jeep, Děda a Těžký prachy. Jaké „prachy“ byly pro vás ty nejtěžší? Nejobtížněji vydělané?

Asi ty první. Ještě v lágru, v Rakousku. Na druhé straně zdi byla továrna na linoleum, kde jsem v těch šestnácti začal dělat, abych naší rodině pomohl.

Chvíli jsem řezal lino, pak jsem se stal závozníkem. Jezdil jsem v autě se strašně tlustým rakouským komunistou, se kterým jsem se hádal o komunismu. A zároveň jsem sledoval, jak krade. V jeho očích to byl asi třídní boj.

Byl jste v uprchlickém táboře v Rakousku, kde jste se s rodiči a dvěma mladšími sestrami ocitli poté, co vám táta oznámil, že se z dovolené už domů nevracíte, protože by ho tam zavřeli kvůli defraudaci. A emigrovali jste. Někde jste říkal, že jste měl pohodlné, až rozmazlené dětství. To se asi v lágru změnilo ze dne na den, ne?

Už jen ta chvíle, kdy nám to otec řekl a celé to rozhodl za nás, byla léčba šokem. Bez peněz, v cizí zemi, bez kamarádů, v době prvních lásek. Vinou mého milovaného otce. Hodně rychle jsem pak „vyrostl“.

Bylo vám šestnáct a musel jste nějak přežít…

Člověk je opravdu šíleně adaptabilní, je to až neuvěřitelný, ale právě to jsem na vlastní oči viděl v lágru. A taky jsem to sám prožíval.

Lidi přijdou o všechno, žijí ve stísněných podmínkách, ale okamžitě začnou zase soutěžit: kdo dřív dostane šatenku nebo větší příděl cigaret, kdo půjde dřív na oběd, aby dostal větší porci šlichty, vařili Albánci, kteří tam tehdy ovládali kuchyni…

Všichni se tím zabaví a žijou stejně naplno a se stejnými stresy, jako předtím žili v úplně jiném měřítku.

Lágr byl drsnej. Viděl jsem, jak tam bodli do břicha takovýho pořízka, když se vrhnul na grázly, co mu ošahávali manželku… V cimře velikosti školní třídy nás během prvních měsíců žilo šedesát.

Fasovali jsme deky, o kterých jsme nevěděli, kdo je měl předtím, jestli je mezitím někdo vypral, nebo ne. V kantýně jsem první tři dny vůbec nejedl… A pak už jsem měl takový hlad, že mi bylo jedno, co jím.

Člověk prostě zjistí, že to jde. A pak si uvědomí, že nemusí chodit do školy a že jsou tam hezký holky. Začal jsem pozorovat ten život kolem. Nebylo tam žádné soukromí, já byl v pubertě a šmíroval jsem, co se kde děje. A učil jsem se německy. I v existenčním bodě nula se dá něco podnikat. Pokud teda člověk nespadne do nějakého šíleného zdravotního průseru.

Ale zpětně viděno – dobrá zkušenost. Když dostanete přes hubu a nesesypete se, tak vás to určitě posílí.

Táta byl gambler. A maniodepresivní

Takže v táboře jste se stal tím pozorovatelem, jakým jste pak byl dál celý život jako spisovatel?

To pozorovatelství jsem v sobě měl asi od narození. Máma toho kolem nás sledovala spoustu, táta taky, asi mi to předali. V lágru jsem se naučil mít důvěru ve svoje místo na tomhle světě i v těch nejhorších situacích. Že ze všeho se dá nějak vybruslit, že to vždycky nějak dopadne.

Vy jste tam nakonec byli rok…

Čekali jsme, až se otci povede vysvětlit Američanům, že…

Že jeho činnost – okrádání státu v kolínské záložně – byla v podstatě protikomunistická akce, že? Ten příběh je neskutečný, popsal jste ho v románu Milionový jeep. Váš táta nakonec opravdu prokázal, že pomocí těch nakradených peněz pomáhal politickým vězňům. A vy jste získali politický azyl v USA.

Ano. Američani si nějak ověřili, že otec například platil lázně politickým vězňům, které propustili z uranových dolů, aby

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Literatura

Rozhovory

Česko, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější