Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Možná se ještě rozhodneme nebýt jako stroje

Nuda jako předmět závislosti. Ne ale ta nuda, jež člověka může přivést k reflexi nebo povzbudit v tichu a nicnedělání jeho představivost. Foto: Lucrezia Carnelos
Nuda jako předmět závislosti. Ne ale ta nuda, jež člověka může přivést k reflexi nebo povzbudit v tichu a nicnedělání jeho představivost. Foto: Lucrezia Carnelos

Stroje a lidé se k sobě přibližují, stávají se podobnými. Co to přesně znamená? Že si stroje uvědomují samy sebe? Že se lidské vědomí přibližuje nemyslícímu mechanismu? Budoucnost má spočívat v připojení, možná i nějaké formě splynutí člověka a stroje, což je zdrojem obav i optimistických předpovědí. Musí k němu ale skutečně dojít?

Tři středoškolačky na fotce sedí vedle sebe na kmeni pokáceného stromu v parku, kolem nich spadané listí, člověk skoro slyší, jak jim šustí pod nohama. Jenže ony okolní zvuky nejspíš nevnímají, jsou zaujaté četbou. Do parku si chodí číst společně. Je v tom něco performativního i nevinného, pro staršího člověka také povědomého – mládí, jak si ho pamatuje. I když je fotka z letošního roku a park na snímku je v New Yorku. Mladé lidské bytosti se vystavují literatuře, podléhají jejímu kouzlu, nebo si alespoň sugerují, že se to děje. Oblečené jsou ve stylu jakési záměrné a archaicky působící šupáckosti. Tváří se vážně a vážné jsou i knihy v jejich rukou a brašnách přes rameno. Zločin a trest, Jack Kerouac samozřejmě. Boethiova Útěcha z filosofie – oblíbená kniha Ignatia Reillyho, hlavní postavy Spolčení hlupců, patrona všech komických a anachronických outsiderů. Znají ty dospívající čtenářky i jeho? Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Fotka vyšla v New York Times v rubrice Styl. Ilustruje článek o novém trendu mezi teenagery, zachycuje členky Klubu ludditů. Tvoří ho spolužáci z jedné newyorské střední školy. Podobná sdružení ale prý vznikají i v jiných vzdělávacích ústavech. Jejich členové odmítají smartphony a mobilní telefony vůbec, tolerují maximálně starobylá „véčka“. Scházejí se také proto, že nadřazují komunikaci v reálném světě nad tu elektronickou. A změnu si pochvalují: „Když jsem si pořídila ‚véčko‘, věci se okamžitě změnily. Začala jsem používat mozek. Jsem schopná vnímat samu sebe jako osobnost. Začala jsem psát knihu. Mám už dvanáct stránek,“ cituje text ludditku Lolu. Dvanáct stránek! Znamená to něco?

Pár desítek dospívajících dětí v jednom mnohamilionovém městě na jednom mnohamiliardovém světě. Všimla si jich mašinerie jednoho média globálního dosahu, které potřebuje každý den z něčeho uvařit nový trend. Tentokrát vyšla řada na mladé luddity, zítra už asi budou zapomenuti. Co když ale skutečně reprezentují nějakou novou možnost? Důkaz toho, že cyklus změn a návratů pokračuje, že to, co ještě včera bylo nové a zdánlivě definitivní, může rychle zestárnout a být (alespoň zčásti) vystřídáno něčím na první pohled velice „starým“?

Malé skupinky zachraňují svět

Je to známý motiv z klasických

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější