Nizozemsko se omluvilo za otrokářství. A všichni jsou naštvaní. Co se stalo?
Nizozemský premiér Mark Rutte má vzácnou schopnost chovat se jako slon v porcelánu. Před časem se mu podařilo exemplárně urazit Bulhary, když odmítl rozšířit Schengen o jejich zemi s odůvodněním, že na bulharských hranicích si lze koupit vstup do země za padesát euro, a to právě v době, kdy země truchlila za pohraničníky, kteří padli při přestřelce během ostrahy evropských hranic. Nedávno, ačkoliv byl důrazně varován, aby to nedělal, rozšlapal hračky potomkům obyvatel vykořisťovaných kolonií tím, že se kvapně, „aby se to stihlo do konce roku“, omluvil Surinamu a karibským ostrovům za otrokářský systém, který v těchto bývalých koloniích Nizozemsko provozovalo několik století. Od surinamské komunity si za to vysloužil zahořklé konstatování, že „kolonizátor si zase jede podle vlastního plánu a na nikoho se neohlíží“.
Nizozemsko patřilo spolu Anglií, Francií, Portugalskem a Španělskem mezi nejvýznamnější koloniální říše nového věku. Od počátku sedmnáctého století ovládalo obchodní trasy i plantáže jak v Latinské Americe a Karibiku, tak v Asii. Ty, které nezaložili sami, ukořistili na soupeřích. Na tom se vydatně podílely zejména Východoindická a Západoindická společnost, akciové firmy založené v letech 1602 a 1621, jimž dala republika Spojených nizozemských provincií světový monopol na obchodování, válečné výboje i pirátství.
Akcie těchto společností drželi nejen významní investoři, ale i města jako Amsterdam, Utrecht nebo Den Haag, které koloniální kořisti vděčily za svůj historický rozmach v období takzvaného „zlatého věku“. Výnosným obchodním artiklem holandských kupců se stali otroci, žádaní na cukerných a kávových plantážích. Nizozemci je nakupovali na obchodních postech v Angole, Senegalu a zejména v Ghaně a prodávali otrokářům v Americe. Přinejmenším pět set tisíc mužů, žen a dětí se tak v letech 1596–1830 přeplavilo z Afriky do Ameriky v nelidských podmínkách na lodích pod nizozemskou vlajkou (celkově šlo zhruba o dvanáct milionů lidí).
„Občas se dívám na pořady, do nichž lidé přinášejí starožitnosti, které se v jejich rodinách dědí z generace na generaci. A v takových okamžicích si uvědomuju, že já vlastně ani nevím, odkud můj rod je. To mi asi přijde na celém tomto příběhu nejtristnější: že jsem přišla o svou identitu, že nevím, odkud pocházím,“ říká dnes dvaašedesátiletá Peggy Burgers původem ze Surinamu. I její předci byli patrně nejprve dlouhé měsíce drženi v některé z pobřežních pevností, aby pak prošli lidským překladištěm na nizozemském ostrově Curaçao, odkud byli přeprodáni dále.
Jak (ne)otevřít Pandořinu skříňku
Potomci bývalých otroků se dodnes potýkají nejen s pocity ztráty identity: ti, kteří zůstali v bývalých koloniích, čelí strukturální zaostalosti, zatímco jejich soukmenovci žijící v Nizozemsku často narážejí na
