Mezi ideálem a realitou. Břemeno politického romantismu nám brání střízlivě vybírat nejvhodnějšího prezidenta
Na přelomu roku oslovil Deník N několik zajímavých osobností s žádostí, aby se zamyslely nad tím, jakého prezidenta vlastně tato společnost chce, jakého potřebuje a podle čeho si ho má vybrat. Dnes přinášíme esej filozofa Václava Němce. Postupně vydáváme texty Anny Durnové, politoložky působící na Vídeňské univerzitě, filozofky Alice Koubové, spisovatele Pavla Kosatíka a spisovatelky Kláry Vlasákové.
Prezidentské volby v naší zemi tradičně přitahují mimořádnou pozornost a také vyvolávají zvláště silné emoce a vášně. Neplatí to pouze v časech přímé volby prezidenta a rostoucího vlivu politického marketingu, moderních médií a sociálních sítí, které ve veřejné debatě i při rozhodování voličů výrazně posilují roli emocí na úkor střízlivé soudnosti. Platilo to i v dobách, kdy byl prezident volen parlamentem, dokonce i za první republiky.
Autor je filozof a pedagog, odborně se zaměřuje na pozdně antickou a středověkou filozofii, filozofii 20. století, filozofickou antropologii a filozofii práva.
Odráží se v tom náš specifický vztah k prezidentskému úřadu, který není zcela standardním poměrem občana k ústavnímu činiteli a představiteli parlamentní republiky. Tento vztah je jistě zčásti dán zvláštností instituce hlavy státu, která je na rozdíl od dalších pilířů moci reprezentována jedinou osobou, ale