Ukrajinské hrdinství vzdělává Západ. Jenže pozdě a pomalu
Komentář Edwarda Lucase: Jen velmi málo lidí na „starém Západě“ – ve velkých bohatých zemích, které nikdy nezažily komunismus na vlastní kůži – je ochotno pozastavit se nad tím, jak špatně chápali Ukrajinu i Rusko.
Předvánoční cesta prezidenta Volodymyra Zelenského do Washingtonu představuje novou etapu v trpělivém, vyčerpávajícím a stále nezavršeném vzdělávání, které Ukrajina poskytuje okolnímu světu. Ukrajinci letos opětovně překonali očekávání. Země rozdělená na lidi, kteří mluví ukrajinsky a kteří mluví rusky? Zmizela. Zkorumpovaný, oligarchický stát vládnoucí apatickému obyvatelstvu? Zmizel. Bašta nacistické nostalgie? Zmizela. Amatérští vojáci, kteří nedokážou používat moderní zbraně? Zmizeli. Prezident šoumen, který je naprosto beznadějně mimo? Zmizel.
Zatímco na Ukrajině se staré stereotypy boří, na druhé straně fronty Rusko usilovně pracuje na jejich upevňování. Militaristická nabubřelost v sovětském stylu? Opět zaplňuje éter. Fámy a vtipy jako politická měna? Na to vezměte jed. Chatrné zdraví Vladimira Putina přiživuje spekulace a vtípky, které připomínají éru Jurije Andropova a Leonida Brežněva. Chování Rusů na okupovaných ukrajinských územích vyvolává desítky let staré vzpomínky na sovětské uchopení moci v porobených zemích. Opět se unášejí děti a vymývají se jim mozky, přepisují se dějiny, mezi elitami probíhají čistky. A primitivní chování okupantů tváří v tvář komfortu a modernitě (krádeže praček) by bylo komické, kdyby nebylo tak strašné v jiných ohledech (znásilňování a mučení).
Sesypala se i třetí řada mylných představ – a sice že Rusko je příliš
