Mé dva roky s přerušovaným půstem: dokážu mít své jídlo pod kontrolou
Nedokážu dělat oblíbené věci střídmě a nemám prakticky žádnou disciplínu. Obdivuju ty, kdo si z celé čokolády dokážou dát jen čtvereček, z krabičky jednu cigaretu nebo z dobrého jídla půlku. Proto jsem nikdy žádnou dietu nevydržela dlouho. Až teď.
Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Už si ani nevzpomínám, co byl ten poslední moment, kvůli kterému jsem se rozhodla zkusit přerušovaný půst i já. Chodila jsem kolem něj roky, ale neměla jsem odvahu. Znala jsem dobře svoji schopnost se postit – od dětství jsem se na Vánoce marně pokoušela přes den nejíst, abych viděla to slibované zlaté prase, a pokaždé vydržela nejpozději do prvního setkání s máminými rohlíčky.
Jednou byl u nás na chalupě kamarád, lékař Petr, který přerušovaný půst zrovna zkoušel. Zatímco my tam v počtu několika rodin vyvařovali a hodovali, on pil vodu a několikáté preso za sebou, aby té vůni pečeného kuřete odolal.
To není nic pro mě, věděla jsem s naprostou jistotou, protože až příliš dobře znám svoji schopnost disciplíny a odříkání.
Po skoro dvou letech přerušovaného půstu vím, že
