„Nikdo neví, co s mojí zemí bude. O život už se ale nebojím,“ říká Bělorus, který z Polska pomáhá Ukrajině
Mišovým snem bylo stát se novinářem. Válka na Ukrajině ale všechno změnila. Poté, co musel z Běloruska po masivních protestech v roce 2020 odejít, našel útočiště v Polsku. Od začátku ruské invaze na Ukrajinu prý moc dobře věděl, že chce pomáhat, stejně jako jiní pomohli kdysi jemu. Tohle je příběh o pocitech zmaru, duševním zdraví i dalších nepřímých dopadech války na život jednoho dobrovolníka.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Nikdo neví, co s Běloruskem bude – ani lidé, kteří tam stále žijí. Jediný rozdíl je, že oni se na rozdíl ode mě stále bojí o svůj život,“ říká mi 24letý Miša, když si během jednoho zimního podvečera voláme mezi Prahou a Varšavou.
I já jsem se poprvé s mladým Bělorusem potkala v Polsku. Psal se 2. březen, válka na Ukrajině trvala teprve necelý týden a s kolegou jsme se vydali na reportážní cestu do polské Přemyšle. Tamní nádraží se stalo mostem do války i do bezpečí – a do velké míry také centrem pomoci těm, kdo ji nejvíc potřebovali.
Uprostřed nádražní budovy je plno a z davu vyčnívají jen lidé s reflexními vestami – dobrovolníci, které je jednoduché najít. Mezi nimi stojí i Miša – vysoký muž s červenou čepicí, zabalený do zeleno-červené šály a s nápisem „tlumočník“ na zadní straně vesty.
Z Běloruska odešel po masových protestech proti Lukašenkovi v roce 2020. „Polsko mě přijalo, začal jsem se učit jazyk a studovat na univerzitě,“ vypráví na jaře na nádraží, kam přijel z Olštýna na severu Polska.
„Chci pomoct lidem, co jsou tady. Nedokážu sedět doma se založenýma rukama. Neodpustil bych si to,“ vysvětluje a krátce nato už ukazuje na různé sekce, které v hale vznikly – tady je zdravotní středisko, tady se čeká, nahoře v patře se spí. „Včera jsem si podložil hlavu plenkami, spal jsem v místnosti pro dobrovolníky,“ doplňuje.
Do blízkosti ukrajinsko-polské hranice se vydal vlastně náhodou. Kamarádka sdílela na Instagramu výzvu, že se každá pomocná ruka hodí, a Miša vyrazil. Na místě se
