Neotvírej ty dveře, venku je lidožrout! Slunce a měsíc se zrodily z matčiny krve a dětí, které přežily
Na Nový rok se láme čas a rodí se nová naděje. Tmy ubývá a slunce je zas o něco blíž – to je ta pravá chvíle, kdy si vyprávět příběhy, které jsou možná trochu strašidelné, ale přesto nabízejí útěchu. Vydejte se s námi do Koreje, až za úsvit dějin a do doby mýtů. Povíme si, jak dvě malé děti přežily téměř jistou smrt. A jak se staly světly, která nám ve dne v noci svítí na cestu životem.
Kdysi dávno, když nebe bylo ještě plné němých hvězd a neznalo zářivou pouť slunce ani měsíce, žila v prostém domku vysoko v horách chudá žena se dvěma dětmi, starším Häsikem a malou Talsun. V domku s nimi bydlela láska, ale také dřina; matka celé dny stloukala zrníčka rýže, bílá jako hvězdy na obloze, a pak ze sypké mouky unavenýma rukama tvarovala rýžové koláčky, tak hebké a nadýchané, že se při pohledu na ně sliny jen sbíhaly.
To se ví, že jim občas málem neodolali ani Talsun s Häsikem! Ale ať už jim kručelo v břiše sebevíc, ruku po nich nikdy nevztáhli. Dobře věděli, že matka si nad těmi dobrotami setřela už deset tisíc a jednu krůpěj potu právě proto, aby si na nich pochutnávali jiní – ti, k nimž byl život štědřejší a po kapsách jim cinkají peníze. A že to málo, co z těch kapes putuje do matčiných rukou výměnou za sladký koláček, chrání chudý domek vysoko v horách od toho, aby se v něm kromě lásky a dřiny zabydlel také hlad.
Jednou se matka, uondaná po mnoha hodinách na vesnickém trhu, vracela domů. Cesta byla dlouhá a namáhavá, klikatila se nahoru do prudkých kopců a dolů do srázů a matku její vyčerpané nohy sotva nesly, přesto se šťastně usmívala. Z celé dávky koláčků, kterou do vsi nesla na prodej, zbyly jen tři na dně rance, zato váček na peníze se utěšeně nadouval a hřál unavenou ženu u srdce. Možná, snila tiše, teď bílou rýži ochutnají i můj syn s dcerkou; možná že jim k ní dokonce uvařím i kousek masa. Možná nám teď chvíli bude dobře.
Zrovna vystoupala na první ze tří kopců, které ji ještě dělily od domova, a na okamžik se zastavila, aby popadla dech – když tu bum! Přímo před ni skočil ohromný tygr. Matka úlekem ztuhla a tygrovi v očích zaplálo zelené světlo, když ji začal pomalu obcházet. Jeho pruhované tlapy došlapovaly ladně, téměř jako by se ani nedotýkaly země, jako by si vyšly na bezstarostnou procházku. Ale kruh, který kolem ní opisovaly, se stahoval a čerstvý horský vzduch rázem zmizel; zbyl jen dusivý strach.
Zlobils? Střez se na Vánoce lidožravé Jólakötturinn!
„Hmmm,“ zapředl tygr skoro až něžně a v širokém úsměvu se zablýskly lesklé zuby. „Jsem já to ale dítě štěstěny! Sedím tu nahoře už celou věčnost a útroby mi mučí hlad, ale široko daleko ani živáčka, který by ta muka utišil. Pomalu už jsem si myslel, že se snad dneska nenajím. A vida, zoufal jsem si zbytečně.“
Žíhaná pracka se líně zvedla k matčině tváři a ve výsměšné nápodobě pohlazení proťala nebohé ženě jemnou kůži na skráni. „Věru zlaté časy,“ zamručel slastně tygr a olízl si z drápu kapku krve, „když
