Vědět, že v temnotě je soused se sekerou, je lepší. Dá se s tím bojovat, říká herec Hanuš o depresi

Vím o vás, že si vytváříte a píšete někdy i velmi obsáhlé „fiktivní“ životopisy postav, které hrajete. Postava, díky které jste získal obrovskou popularitu, kapitán Josef Korejs z Případů 1. oddělení, byl prý podle vašeho životopisu sadař.

Spíš pěstitel. Pěstitel vlastních jablíček. Jo, zrovna jeho životopis jsem psal velice rozsáhle. V poslední sérii už bydlí sám, protože mu umřela žena. A má po dvou infarktech, děti se na něj vykašlaly. Udělal jsem z něj hodně chudáka.

Ale předtím žil s rodinou v Berouně, v takové vilce ze sedmdesátých let, s bílým břizolitem. Na zahradě tři jabloně, nízké, aby dosáhl.

Po zahradě chodíval v takových těch vietnamských teplákách, které mu koupila žena, nejspíš ve kšeftě s oděvy, který byl v Berouně na náměstí. Jeho manželka byla vždycky šetřivá, ale občas mu něco pěkného dopřála.

Tak obávaný šéf prvního oddělení s něhou a láskou opečovává jablíčka, pak je má uložená v lískách, ale o jeho produkci nemá nikdo jiný z rodiny zájem. Vlastně vůbec nikdo. Tak je musí sníst sám.

A tak si je v každém díle loupe, krájí na dílky a skládá na talířek.

Zdaleka ne v každém díle. Ve skutečnosti jen párkrát, ale lidem to velmi silně ulpělo.

Možná proto, jak je to kontrastní. Policajt – a vůbec ne blbej, já doufám, že jsem ho ve třetí sérii trochu obhájil, že je vidět, že byl vždycky jen špatnej šéf, ale že není špatnej policajt –, který řeší nejkrutější věci, bouchač, který si krájí jablíčko na měsíčky. Jak by jedl jablko jeho seriálový kolega Kozák?

Prostě by se do něj zakousl, ne?

Jo, oleštil by si je o mikinu nebo o džíny a zakousl by se. Pro Korejse je typické, jak se s tím mazlí. Jednou mi jedna paní ve vlaku říkala, že přesně ví, co je to za člověka.

Když si lidi přijdou pro podpis, nosí mi jablka. A někdy se mi jich sejde i pět za den.

Takže i vy musíte jíst jablka povinně, Korejsův osud vás pronásleduje. Nedávno jste začal učit herectví. Učíte tuto metodu vytvářet si soukromé životopisy postav i své studenty na DAMU?

Mluvíme o tom. Ale to není žádný můj výmysl, to je metoda, o které jsem se sám ve škole učil. Čím víc o postavě víte, tím přirozeněji reagujete a nemusíte vymýšlet žádné logické konstrukce. Do logické vazby se dostanete přirozeně.

Herectví je hraní si. Říkám studentům, že to musí být radost, žádné nervy, diváci to poznají. Divadlo je přece zábavná, strašně vtipná věc a vzniká ve chvíli, kdy se diváci začnou koukat. Divadlo nedělá budova nebo opona. Ale lidi, kteří ho hrají a kteří si hrají. A lidi, kteří se koukají.

Václav Neužil mi jednou o herectví řekl: „Hrajeme si na lidi.“

No, to je dobrý!

Je něco, co byste svým studentům chtěl předat? Něco, co pomohlo v hereckém životě vám, tedy kromě psaní životopisů?

„Dělat herectví je způsob, jak přežít tenhle život.“ „Mluvte nahlas. Nahlas a dopředu.“ To nám říkal pan profesor. Když vás divák neslyší nebo musí lapat obsahy, nemá čas s vámi ten příběh prožívat.

„A dělejte to vždycky naplno.“ Herectví je vzácná profese, má pro ty lidi význam. A vkus se dá snadno zkazit. Studenti mají občas tendenci jít na první dobrou – to je to zvíře v nás, jít nejjednodušší cestou –, tak jim říkám: Můžete dělat komerci, taky ji dělám, ale vždycky ji dělejte slušně. Ne na prasáka.

„Dělat herectví je způsob, jak přežít tenhle život.“ Jak to myslíte?

Dobrých padesát procent herců jsou introverti, kteří s lidmi mimo obor těžko navazují kontakty, pro ně je jeviště dobrý komunikační kanál. Tam jste vyzvaná, abyste s diváky komunikovala, a dokonce za to i placená. Je to podobné, jak to má jeden můj známý truhlář, těžký introvert, zavřený ve své dílně, ale s lidmi mluví o zakázkách a přes svoje dřevěné věci komunikuje se světem.

A vy se převlékáte do svých rolí, abyste přežil.

Nebo i do role herce, jako třeba teď při rozhovoru. V roli herce jsem určen k tomu, abych vylezl na veřejnost a tam něco říkal. Za sebe jako za herce nebo za svou postavu.

Žena vyhodnotila, že už je toho moc

Ale roli známého herce a oblíbeného tanečníka ve StarDance jste využil k tomu, abyste udělal velkou osvětu léčbě duševních nemocí.

A nechtě jsem se stal