Zvykněte si na moje tělo, mně se v něm žije dobře! Výstava Evy Koťátkové zve na procházku krajinou normativity a útlaku
„Moje tělo není ostrov, po kterém byste mohli*y chodit bez pozvání. Moje tělo není ostrov, který byste mohli*y kolonizovat.“ Velkorysá instalace Evy Koťátkové, původně vytvořená pro Muzeum současného umění CAPC v Bordeaux, byla adaptována pro prostor Velké dvorany Veletržního paláce a každou sobotu odpoledne doslova ožije. Prostřednictvím dvaceti příběhů – reálných i fiktivních –, které popisují formy útlaku, diskriminace, kontroly, viditelného i neviditelného násilí, výstava tematizuje otázky hranic empatie a násilí páchaného na lidských i zvířecích tělech a duších v zájmu zisku nebo společenských norem.
Výstava Moje tělo není ostrov má podobu obrovského těla, částečně rybího, částečně lidského, a nabízí tak anatomickou procházku krajinou normativity a útlaku, jíž jsme všichni součástí a kterou v každodenním životě spoluutváříme svými těly, chováním i příběhy. V břiše fragmentovaného těla leží různé krabice a přepravní bedny, z nichž jako by se chystaly uniknout zvířecí a lidské bytosti ztělesněné kostýmy. Motiv přepravní bedny je symbolem jak pohybu a přesunu – ať již dobrovolného, či vynuceného – z jednoho místa či stavu do druhého, tak kodifikace a klasifikace, která je typickým znakem naší naléhavé potřeby zařadit vše do úhledných krabic a našeho strachu z mnohoznačnosti. Kostýmy jsou pak druhou kůží, která může ukazovat emoce, které jinak nedáváme najevo, protože se nám je nedaří tak snadno vyjádřit slovy, a také nástrojem, jak se přiblížit situaci někoho, jehož pocity, postoje nebo činy jinak neumíme hlouběji pochopit. Duch celé instalace tak spočívá v kolektivním volání po životě, v němž má větší místo vzájemná empatie a v němž naše stejně jako i jiná lidská a více než lidská těla čelí menšímu normativnímu tlaku a násilí.
Každá část instalace zprostředkovává jeden z příběhů, které se rozléhají celým výstavním prostorem. Příběhy lze číst nebo slyšet při putování instalací, tedy obřím tělem. Jejich základnou je hlava ryby v zadní části prostoru, pro pohodlí návštěvníků vystlaná peřinami. V průběhu výstavy budou pak každou sobotu odpoledne instalaci obývat a aktivovat performeři*rky, kteří*ré se s pomocí převleků s veřejností podělí o různé příběhy, jež výstava obsahuje: o dítěti šikanovaném ve škole, krevetě vařené zaživa, keři vytrženém ze svého původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí, a o jiných tělech, která odmítají být pojmenována, kterým nelze přiřadit žádnou nálepku a která svobodně vyjadřují, co cítí a o čem sní. Instalace nabízí jak místa pro poslouchání nebo čtení, snění, odpočinek, sdílení příběhů, tak pro různé polohy těla a různou míru zapojení. Moje tělo není ostrov se tak pokouší o vytvoření platformy empaticky otevřené těm, jejichž hlasy jsou umlčeny, jejichž stav je zpochybňován a kteří*ré jsou vystaveni*y nucenému nálepkování a stigmatizaci, stejně jako těm, kteří*ré jsou ochotni*y spojenecky naslouchat.
Eva Koťátková (nar. 1982 v Praze) je současná umělkyně žijící v Praze. Její tvorba rezonuje nejenom v Česku, ale pravidelně se účastní prestižních mezinárodních přehlídek současného umění. Eva je také spoluzakladatelkou platformy Institut úzkosti, která vytváří prostor pro spolupráci umělců*kyň, teoretiků*ček a aktivistů*ek pro výzkum úzkosti, která se šíří napříč společností a projevuje se nespavostí, odcizením, ztrátou empatie, nerovnostmi a násilím. Dlouhodobě se věnuje také koncepci témat a práci s vizuálním a smysly rozvíjejícím obsahem pro projekt Futurpolis: škola emancipace, který se snaží vnášet kritickou pedagogiku do českého vzdělávání.
Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov
7. 12. 2022–4. 6. 2023, Veletržní palác, Národní galerie Praha
Kurátorský tým: Sandra Patron, kurátorka a ředitelka Muzea současného umění CAPC, Bordeaux a Rado Ištok, kurátor Sbírky moderního a současného umění Národní galerie Praha
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
