Ivan Medek se až do smrti usmíval. A uměl být tvrdý sám k sobě, aniž nenáviděl svět, který mu způsobil tolik příkoří
Seriál Česká inteligence 20. století: Republikáni nemají svou aristokracii, s výjimkou aristokracie ducha. Společenské uznání, kterého stará šlechta dosahovala na základě zděděných privilegií, si v moderní společnosti probojovává v zásadě každý sám za sebe. Pokud to v české společnosti svým osudem někdo znázornil ještě víc než jiní, byl to Ivan Medek (1925–2010).
Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Přitom i on se vlastně narodil do výjimečné rodiny. Nepřijít k moci nejdřív nacisté a po nich komunisté, byl by se asi od začátku přiřadil k české demokratické elitě a prožil jako její příslušník celý život. Poměry, které nastaly po roce 1938 a udržely se přes půl století, ho místo toho vytlačily do role outsidera. Nepřijal ji, bojoval s ní a tento zápas, který se dlouho mohl jevit jenom jako donkichotský, skončil jeho morálním vítězstvím ještě předtím, než totalitní režim padl. Zhruba od své šedesátky, tedy ještě celé další čtvrtstoletí až do smrti, si Medek mohl být jist, že jeho předchozí zápas měl smysl. Mezitím se ale rozpoutaly zápasy nové… Středoevropský osud.
Přijetí odpovědnosti v 15 letech
Jeho otcem byl generál Rudolf Medek, hrdina legií a jeden z nejuznávanějších spisovatelů a dramatiků první republiky. Až do jejího zániku žila rodina v Památníku odboje (dnešním Národním památníku) na Vítkově, kde otec řediteloval. Po příchodu nacistů musel mezi prvními odejít z veřejného života, jeho knihy a hry byly zakázány. V létě roku 1940 se dotrápil. „Měl jsem náhle pocit, že mám odpovědnost,“ zavzpomínal na jeho smrt Ivan Medek, tehdy patnáctiletý.
Po matce byl vnukem malíře Antonína Slavíčka. Když pro změnu ten v roce 1910 odešel ze světa, babička Míla Slavíčková se znovu provdala za malíře: za Herberta Masaryka, syna TGM. Po Ivanově nevlastním pradědečkovi, prvním čs. prezidentovi, kolovaly v krvi potomků geny politické, po obou malířích geny umělecké. V rodině se mělo za to, že ty druhé zdědil hlavně Ivanův mladší bratr Mikuláš, který se vypracoval na jednoho z nejuznávanějších českých výtvarných tvůrců druhé poloviny 20. století. Ivan Medek se ve srovnání s ním dlouho pokládal za člověka bez talentu, možná až za
