Václav Havel si svým životem zasloužil krásnou smrt. V politice ukázal jasnozřivost nezkalenou sentimenty
Jít za smyslem, i když dosažení cíle není vůbec jisté, o to jde. Ona potřeba jít jen za tím, co má smysl, byla Václavova potřeba základní. Protože bez naděje, alespoň bez chvilek naděje, se žít nedá, píše ve vzpomínkové eseji Petr Pithart.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Václav Havel, pan Havel, pan prezident, PP. Václav, Vašek. Tak ho oslovovali různí lidé, ba někdy jsme jej v různých situacích oslovovali různě.
My dva jsme nebyli kamarádi, možná respektující se přátelé, ještě spíše spolupracovníci, kteří si o soukromějších, osobnějších věcech nevyprávěli. V hospodě jsme sami dva mockrát neseděli. O ženách jsme spolu nikdy nemluvili. On si vybíral kamarády – nevím podle čeho. Někdy jsem si v duchu říkal, že tenhlecten by zrovna… Ano, myslím si, že on měl i kumpány. To já neměl. Ale tak je to přece i mezi námi všemi neprezidenty, tak co? Takové vzdálenosti mezi námi! Vždyť běhy našich životů nemohly být rozdílnější!
Měl moji úctu. Za slušnost, pracovitost, za tak veliký díl odpovědnosti, kterou na sebe bral! Tak veliký, že si sám pro sebe mnohokrát říkal: „Vím, že je to snad nad mé síly.“
Posedlost slovy
A nejednou jsme se my dva přeli. Já ne moc hlasitě, spíš tlumeně. Někdy jsem si nechal námitku, kritiku, možný spor pro sebe. On byl přece hlavou státu! Prostě jsem ho uznával jako nejvyšší autoritu, nikoli jako vůdce. To slovo jsme nepoužívali, jinak by se z něj vůdce určitě stal.
Autorita ale zůstává autoritou, i když se s ní přete, i když na vás zrovna nepůsobí; to je právě zázrak autority, že se nedá koupit, naučit – i když ztratit ji můžete přes noc. Ale ve spořádaných poměrech se bez ní nelze obejít. Protože pak už je pro vedení společnosti k dispozici jedině moc. Holá, autoritou „neobalená“, nezměkčená, nezlidštěná moc. To on by určitě odmítl, být označován jako vůdce.
Taky mě někdy štval:
