Putin udělal z Ukrajinců obrovsky silný národ, říká fotografka Iva Zímová. Ve válce ji chrání anděl na rameni
Její snímky vídáte na stránkách Deníku N často. Velkou část roku 2022 strávila fotoreportérka Iva Zímová na Ukrajině, kam jezdí od 90. let. Její fotky jsou svědectvím o obyčejném životě, nebo spíš o neutuchající a usilovné snaze o „obyčejný život“ v těžkých, až katastrofických podmínkách země, kde se válčí a kterou agresor systematicky bombarduje. Se „svými“ lidmi fotografka často dny i týdny žije. Nebo živoří. A taky se jim snaží pomáhat. Říká o sobě, že je sice chudá, ale bohatá díky lidem, které potkává.
-
Kde má svoje hranice přijatelného rizika.
-
Jak se pozná konec války a co přijde po ní.
-
Kdy na ni doléhají emoce.
-
Kde má svůj domov.
-
Co o své kolegyni a kamarádce říká Petra Procházková.
„Když fotím, emoce si moc nepřipouštím. Až když fotky vidím zpětně, doléhá to na mě. Hledí na mě oči těch lidí. V těch očích vidím, co válka dělá. Někdy jim oči úplně hoří. Ti lidi jsou strašně silní. A všechno je v těch očích,“ vyklouzne fotografce Ivě Zímové během našeho povídání pár vzácně emotivních vět. Jinak o svých pocitech mluví nerada.
Ostatně, zjevně vůbec nerada mluví o sobě.
Není příliš nadšená ani z otázek na svou práci, protože o té přece nejlíp vypovídají její fotky samy. A má určitě pravdu.
Řemeslná zručnost, zkušenost, empatie, nasazení, schopnost být „svým“ objektům, „svým lidem“ blízko, schopnost odvyprávět příběh. To všechno v jejích fotkách je. Vypovídají o neštěstí a utrpení, o vůli a odvaze, ale také o štěstí a radosti, které za ty roky při své práci viděla a zažila.
„Nejsem válečný fotograf. A nefotím jen Ukrajinu. Ale teď se to děje, teď je potřeba tam být, teď je potřeba fotit, dokumentovat.“
A svědčit.
I když máme před záběry, které obnažují bolest nebo zoufalství, sklon uhýbat pohledem, nejspíš bychom jim měli být vystaveni. Abychom
