Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Petra Soukupová: „Nepíšu proto, abych měla co největší prodeje“

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pořád mám pocit, že mi lidi řeknou něco jako „vždyť je to prostě hrozný, všechno stejný jak předtím, blbý“, říká spisovatelka Petra Soukupová ve svém prvním rozhovoru k novince Nikdo není sám, která vyšla minulý týden. Které své knihy má raději než ostatní, proč se nechce živit jenom psaním knih a kolik ujde denně kilometrů?

Se svou desátou knihou Nikdo není sám spisovatelka Petra Soukupová míří do osvědčeného terénu. V příběhu rodiny, která sestává z matky středního věku Veroniky, jejího hodného muže Michala a dvou pubertálních dětí, sedmáka Míši a deváťačky Máji, se nejspíš najdou mnozí z jejích čtenářů.

Knihovnice Veronika přestala kouřit a tloustne. Pubertální děti nestojí už ani o její čaj, dcera Mája ji nesnáší a syn už ji miluje jen vteřinu po probuzení. Manžel Michal působí svou normálností a pohodou, s níž vyřeší každý problém, v kontextu románu a chování dalších postav až nereálně ideálně.

Ač se Soukupové daří přesvědčivě zprostředkovat myšlenkový obzor všech postav, nejsilnější je nejspíš právě matčina linka. Veronice zní skoro neustále v hlavě káravý hlas její vlastní matky, pronásleduje ji na každém kroku. Hlavní hrdinka, která je vedle svých dětí také vypravěčkou svého příběhu, tu řeší zejména problémy s prarodiči – po smrti matky, s níž měla za života příšerný vztah, se její dosud vcelku normální život začne rozpadat.

Všichni členové rodiny se najednou zamotají do svých problémů a musí čelit dosud nevídaným krizím. Rodina se pozvolna ocitá pod tlakem událostí, které se plíživě vrství, přibývá jich nenápadně, ale pořád. Podaří se Veronice a jejím blízkým najít zase sebe sama a bezpečí své rodiny?

Terapie Soukupovou

Jak je u Soukupové zvykem, její román je neobyčejně čtivý. Zase tu nelze než hltat ty obyčejné lidské příběhy, banality každodennosti, které Soukupová umí pojmenovat jako nikdo jiný. Znovu akcentuje mezigenerační střety a drobné lidské bolístky a křivdy vyplývající ze vzájemných rodinných pnutí.

Její hrdinové se obvykle chovají o něco málo nesnesitelněji než většina skutečných lidí a jejich obyčejné problémy mohou v konfrontacích různých úhlů pohledu vyznít vyostřeněji – její knihy tedy mohou fungovat i terapeuticky. Můžeme nad nimi cítit cosi jako úlevu, že na tom nejsme tak hrozně jako hrdinové. A pokud už jsme, pak třeba vděčnost, že v tom nejsme sami.

Z toho vyplývá i to, že postavy občas působí i komicky – ve své úděsnosti, ve svém lpění na vlastních názorech, ve vzájemných interakcích, které bychom asi sami zažít nechtěli, ale číst o nich je zábavné. A také očistné. V závěru se hlavní hrdinka nakonec dokáže rozhodnout tak, abychom měli pocit, že vlastně všechno dobře dopadlo. Přesto tu můžeme číst i hořkost nad tím, že její rozhodnutí negativně ovlivní další postavy.

Soukupová napsala román, na který je i díky silnému závěru jen velmi těžké zapomenout.

Co se v rozhovoru dočtete?

  • Jak vnímá Petra Soukupová hrdiny svého románu.
  • Jak se jí líbí označování „ženská literatura“.
  • Kdy píše a proč napsala nový román tak rychle?
  • Jestli se uživí psaním knih.
  • A kolik času tráví otužováním a procházkami se svými psy.

Název románu Nikdo není sám je poněkud matoucí. Jeho postavy jsou totiž vlastně dost osamělé – jsou nešťastné a nespokojené s tím, jak se k nim ostatní chovají. Co pro vás ten název vyjadřuje?

Pro mě je to spíš ironický název. Protože jsme všichni vlastně pořád sami, když to beru trochu s nadsázkou. Na začátku jsem chtěla, aby se ta kniha jmenovala

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější