Petra Soukupová: „Nepíšu proto, abych měla co největší prodeje“
Pořád mám pocit, že mi lidi řeknou něco jako „vždyť je to prostě hrozný, všechno stejný jak předtím, blbý“, říká spisovatelka Petra Soukupová ve svém prvním rozhovoru k novince Nikdo není sám, která vyšla minulý týden. Které své knihy má raději než ostatní, proč se nechce živit jenom psaním knih a kolik ujde denně kilometrů?
Se svou desátou knihou Nikdo není sám spisovatelka Petra Soukupová míří do osvědčeného terénu. V příběhu rodiny, která sestává z matky středního věku Veroniky, jejího hodného muže Michala a dvou pubertálních dětí, sedmáka Míši a deváťačky Máji, se nejspíš najdou mnozí z jejích čtenářů.
Knihovnice Veronika přestala kouřit a tloustne. Pubertální děti nestojí už ani o její čaj, dcera Mája ji nesnáší a syn už ji miluje jen vteřinu po probuzení. Manžel Michal působí svou normálností a pohodou, s níž vyřeší každý problém, v kontextu románu a chování dalších postav až nereálně ideálně.
Ač se Soukupové daří přesvědčivě zprostředkovat myšlenkový obzor všech postav, nejsilnější je nejspíš právě matčina linka. Veronice zní skoro neustále v hlavě káravý hlas její vlastní matky, pronásleduje ji na každém kroku. Hlavní hrdinka, která je vedle svých dětí také vypravěčkou svého příběhu, tu řeší zejména problémy s prarodiči – po smrti matky, s níž měla za života příšerný vztah, se její dosud vcelku normální život začne rozpadat.
Všichni členové rodiny se najednou zamotají do svých problémů a musí čelit dosud nevídaným krizím. Rodina se pozvolna ocitá pod tlakem událostí, které se plíživě vrství, přibývá jich nenápadně, ale pořád. Podaří se Veronice a jejím blízkým najít zase sebe sama a bezpečí své rodiny?
Terapie Soukupovou
Jak je u Soukupové zvykem, její román je neobyčejně čtivý. Zase tu nelze než hltat ty obyčejné lidské příběhy, banality každodennosti, které Soukupová umí pojmenovat jako nikdo jiný. Znovu akcentuje mezigenerační střety a drobné lidské bolístky a křivdy vyplývající ze vzájemných rodinných pnutí.
Její hrdinové se obvykle chovají o něco málo nesnesitelněji než většina skutečných lidí a jejich obyčejné problémy mohou v konfrontacích různých úhlů pohledu vyznít vyostřeněji – její knihy tedy mohou fungovat i terapeuticky. Můžeme nad nimi cítit cosi jako úlevu, že na tom nejsme tak hrozně jako hrdinové. A pokud už jsme, pak třeba vděčnost, že v tom nejsme sami.
Z toho vyplývá i to, že postavy občas působí i komicky – ve své úděsnosti, ve svém lpění na vlastních názorech, ve vzájemných interakcích, které bychom asi sami zažít nechtěli, ale číst o nich je zábavné. A také očistné. V závěru se hlavní hrdinka nakonec dokáže rozhodnout tak, abychom měli pocit, že vlastně všechno dobře dopadlo. Přesto tu můžeme číst i hořkost nad tím, že její rozhodnutí negativně ovlivní další postavy.
Soukupová napsala román, na který je i díky silnému závěru jen velmi těžké zapomenout.
Co se v rozhovoru dočtete?
- Jak vnímá Petra Soukupová hrdiny svého románu.
- Jak se jí líbí označování „ženská literatura“.
- Kdy píše a proč napsala nový román tak rychle?
- Jestli se uživí psaním knih.
- A kolik času tráví otužováním a procházkami se svými psy.
Název románu Nikdo není sám je poněkud matoucí. Jeho postavy jsou totiž vlastně dost osamělé – jsou nešťastné a nespokojené s tím, jak se k nim ostatní chovají. Co pro vás ten název vyjadřuje?
Pro mě je to spíš ironický název. Protože jsme všichni vlastně pořád sami, když to beru trochu s nadsázkou. Na začátku jsem chtěla, aby se ta kniha jmenovala
