Národní galerie Praha představuje novou stálou expozici 1956–1989: Architektura všem

Název „Architektura všem“ je šifrou, která shrnuje étos obnovy a transformace společnosti po druhé světové válce a také název knihy Karla Honzíka z roku 1956. Jeden z hlavních teoretiků poválečné architektury Karel Honzík považuje architekturu za „soustavu vzájemně vztažných forem, jimiž se projevuje život lidské společnosti v určité historické situaci“. Tyto formy jsou jak věcné – zahrnující města, budovy, interiéry, ale i nádobí, oblečení, knihy, obrazy a sochy, tedy široké spektrum objektů či věcí obklopujících člověka –, tak životní, mezi něž patří jednání, vztahy a vědomí. Architekti tak navrhují komplexní životní prostředí člověka, které spoluvytváří soudobý životní styl.

V perspektivě životního stylu a proměn společnosti druhé poloviny 20. století v Evropě nehovoříme o železné, ale o nylonové oponě. Socialismus se nejpozději od roku 1956 vydal na stejnou cestu uspokojování konzumních potřeb jako jeho západní protistrana. Hlavní trendy pozdní modernity, kterými byly zprůmyslnění stavebnictví, rozvoj technologií a komunikace, proměna ekonomiky směrem k terciárnímu sektoru obchodu a služeb, tvoří hlavní osu expozice. Tento vývoj se děl v souladu s širším celoevropským vývojem. Důležité je nicméně přihlédnout ke specifikům socialistické modernity a socialistického stylu života jako svébytných identit a kulturních fenoménů, na jejichž stvoření se v Československu aktivně podíleli architekti i architektky, designéři i designérky.

Ve své ideální podobě chtěl socialistický životní styl jako program nabídnout moderní design, který se odvíjí od racionální spotřeby, slouží kolektivním spíše než individuálním zájmům, jednostranně nepodporuje konzum, pojímá lidské potřeby jako proměnlivý společenský fenomén a směřuje konzumenty k rozvoji kulturních zájmů. Je však nutné dodat, že v počátku pozitivně zamýšlená teorie se v praxi uplatnila jen do jisté míry. Zdálo se, že základní potřeby byly od 70. let v Československu naplněné – skrze sociální výdobytky jako právo na zaměstnání, zdravotní péči, rozšíření nabídky bytů i konzumní nároky –, mezi lety 1969–1979 se počet osobních automobilů ztrojnásobil na 2,1 milionu, počet telefonních stanic se zdvojnásobil na 3 miliony a počet televizorů stoupl na 4 miliony. Přesto poodhrnutá „nylonová opona“ jitřila neuspokojené touhy po luxusnějším a nadstandardnějším zboží. Relativně solventní obyvatelstvo stálo fronty nejen na západní zboží v pobočkách PZO Tuzex, ale i na exotické druhy potravin nebo elektroniku. Nemožnost cestovat či jinak smysluplně investovat prostředky se pak staly jednou z příčin úpadku socialismu.

Poválečná architektura spoluutvářela soudobý životní styl. Výstava prezentuje nejzajímavějších 40 staveb tohoto období od autorů a autorek, jako byli Věra a Vladimír Machoninovi, Karel Prager, Zdeněk Kuna trio Cubr–Hrubý–Pokorný, stejně tak jako významné kolektivy Sial Liberec, Spojprojekt Praha. Kromě zásadních pražských projektů, jako byly Hlavní nádraží, Nová scéna Národního divadla, Strojimport nebo Žižkovský vysílač, usiluje expozice o regionální přesah, nesmí tedy chybět liberecký technicistní Hotel a televizní vysílač Ještěd, brutalistní obchodní dům Prior Pardubice nebo například oceňované sídliště Brno-Lesná.

Nová stálá expozice 1956–1989: Architektura všem je k vidění od 7/12 2022 ve Veletržním paláci Národní galerie Praha.