Klidný generál hraje o voliče oceňující řád i ty smířlivé a prozápadní. Jaké by bylo Česko s Petrem Pavlem
Začínají zásadní volby, které ovlivní podobu naší země nejméně na příštích pět let. Čtvrtým prezidentem samostatné republiky se může stát i muž, který za sebou má úspěšnou vojenskou kariéru, během níž riskoval život, ale již začal ještě v komunistické době: Petr Pavel. Přinášíme jeho profil.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Byl konec listopadu 2017, pár týdnů před volbou prezidenta. „Na shledanou, a kdybych mohl, tohle bych si vzal,“ ukázal při loučení po novinářském rozhovoru tehdejší šéf Vojenského výboru NATO Petr Pavel na ruku autora tohoto článku. Byla v ní brašna s notebookem.
Obě naše brašny byly černé a skoro stejné, úmysl odcizit mu alianční počítač v tom nebyl. Možná ale Pavlovou hlavou v tu chvíli probleskla vzpomínka na květen 2003, kdy mu smělý zloděj ukradl jiný důležitý laptop z auta pár minut parkujícího před střeženým vojenským objektem v Praze. Chybu tehdy uznal, nevymlouval se.
Minulost, i když trochu jiná, je slovem, na které Petr Pavel po kampani a po volbách nejspíš nebude vzpomínat úplně rád.
Pavel do kampaně vstupoval jako známá tvář, náčelník českého generálního štábu, později předseda Vojenského výboru NATO. Byly to pozice, které si odpracoval. Pak stejně usilovně pracoval na tom, aby nezmizel z éteru. Za covidu spustil iniciativu Spolu silnější, natáčel podcast Polní kuchyně, objížděl zemi po besedách. A kdykoliv od novinářů dostal otázku ohledně kandidatury na Hrad, napínal je.
Jeho kampaň uvázla, když
