Běsy v tropickém limbu. Terapeutka popisuje fungování detenčních zařízení australské imigrační politiky

Celé dny i týdny se plaví na nestabilních bárkách na otevřeném moři, než se jim na obzoru zjeví Vánoční ostrov a s ním naděje, že dopluli do Austrálie. Často vůbec netuší, že se nacházejí více než 1500 kilometrů od nejbližšího výběžku australské pevniny, a už vůbec si neumějí představit, že by tady mohli zůstat navždy. Drsný tropický ostrov v Indickém oceánu, který ještě před sto lety obývaly jen miliony krabů migrujících v době páření z džungle do moře a zpátky, se před pár lety stal australským odkladištěm migrantů rodu homo sapiens.

O běžencích držených v tamním detenčním zařízení měli ti, co s nimi přišli do styku, až donedávna zakázáno mluvit. Patřila mezi ně i australská sociální pracovnice a terapeutka Poh Lin Lee, hlavní protagonistka dokumentárního filmu Ostrov hladových duchů promítaného na letošním filmovém festivalu Jeden svět.

135 kilometrů čtverečních ostrovní džungle lemují ze všech stran rozeklaná skaliska ostrá tak, že jejich hroty prý cítíte i pod podrážkou boty. Krátká a strmá přistávací dráha patří mezi nejnebezpečnější na světě a lodí se k pobřeží dá dostat jen z jedné zátoky; kdo se tam nevyzná, je prý ztracen. Oceánské proudy dokáží během pár minut znetvořit křišťálovou vodní hladinu v mořskou bouři, během níž pětimetrové vlny splachují auta ze silnic a lodě házejí na skaliska.

Poh Lin Lee si na ně pamatuje moc dobře – „Rybářské bárky, často děravé, s příliš mnoha lidmi na palubě, kteří často ani neměli záchranné vesty, se sem plavily z Indonésie tři dny, ze Srí Lanky celé tři týdny.“

Na ostrov přijela jako sociální pracovnice v roce 2011, jen rok předtím se u tamních břehů před zraky místních utopilo téměř padesát lidí z Iráku a Íránu. O traumatech přeživších prý slýchávala ještě dlouho. A nejen o nich. Po pár letech si přitom nemohla nevšimnout jedné věci: „Když terapeuticky pracujete s klienty, vždy po čase dochází ke zlepšení. Ovšem stav lidí držených na Vánočním ostrově se neustále zhoršoval. Pobyt v detenčním centru, které nebylo ničím jiným než věznicí s nejvyšší ostrahou, u nich rozvinul předešlá traumata z perzekuce, týrání či věznění, před nimiž byli často na útěku,“ rekapituluje.

Politika nulové tolerance

K největšímu zlomu došlo v roce 2013. Bylo před volbami a jen za prvních šest měsíců roku dorazilo k australským břehům 218 lodí s více než 15 000 uprchlíky, v podstatě téměř tolik, co za celý předchozí rok. Veřejnost byla zneklidněná, liberálové v opozici razili heslo „Stop the boats!“, zastavte ty lodě.

S vidinou volebního klání tehdejší labouristický premiér Kevin Rudd vsadil na uprchlickou kartu a v rozporu s Ženevskou úmluvou o uprchlících vyslal do světa vzkaz: „Nikdo, kdo do Austrálie dorazí na lodi, nebude mít šanci usadit se tu jako uprchlík!“

Lidskoprávní organizace i OSN začaly bít na poplach. „Poznamenejte si toto datum jako den, kdy se Austrálie odvrátila od těch nejpotřebnějších občanů světa, kdy zabouchla dveře a zahodila klíč,“ glosoval rozhodnutí Graeme McGregor z australské pobočky Amnesty International.

Poh Lin Lee si den, kdy nové nařízení vešlo v platnost, vybavuje celkem přesně. „Šest lodí s migranty, které přistály u břehů Vánočního ostrova toho rána, bylo přijato ještě podle starých pravidel, ale pasažérům lodí, které dorazily odpoledne, už bylo sděleno, že se sem doplavili nelegálně, že s nimi vůbec nebude zahájeno azylové řízení a že nikdy v Austrálii nedostanou azyl.“

Nucený pobyt v detenci, který dříve během azylového řízení trval šest až osm měsíců, se najednou protáhl na nekonečno. A v zákoně chyběla formulace, která by stanovovala, jak dlouho takové nekonečno může trvat.

„Všechny azylové pohovory byly zastaveny. Lidé byli uvrženi do naprosté nejistoty. Dostali se do jakéhosi limba, kde nebyli ani občany, ale ani uprchlíky. Nikdo z nás nevěděl, co se bude dít, nejdřív jsme si mysleli, že vláda jen dělá ramena a že se situace po pár měsících uklidní a vše se vrátí do svých kolejí.“

Nevrátilo. Labouristé i přes silná ramena volby prohráli a nová vládní koalice pod vedením liberála Tonyho Abbota naopak ještě přitvrdila – pod slogany „Nulová tolerance“, „Operace suverénní hranice“ a „Tichomořské řešení“ dojednala, že výměnou za rozvojovou pomoc budou pasažéři nelegálních lodí převáženi do detenčních center vybudovaných na tisíce kilometrů vzdálených ostrovech Manus (patří Papui Nové Guineji) a Nauru (republika v Tichomoří) a že odtud už nebudou mít šanci vstoupit na australskou půdu. Žádná loď už se nemá dostat až k australským břehům i za cenu toho, že budou odtahovány zpátky na širé moře.

V dalších pěti letech australské pobřežní hlídky tímto způsobem poslaly zpátky na oceán 33 lodí s více než 800 lidmi na palubě. Vláda dosáhla svého – mohla se pochlubit, že příliv běženců se téměř zastavil. Ti, kteří uvízli na tichomořských ostrovech, upadli v zapomnění – v roce 2015 totiž navíc vešel v platnost zákon Border Force Act, který pod hrozbou dvouletého vězení zapovídal zdravotnickým a jiným pracovníkům, kteří přicházeli do kontaktu s uprchlíky v detencích na ostrovech, aby rozšiřovali informace o tom, co v nich viděli a zažili.

Tichomořské (ne)řešení

Poh Lin Lee na Vánočním ostrově z terapie postupně ubývali klienti. Nedlouho po oznámení Operace suverénní hranice totiž začaly nedobrovolné repatriace a transporty. „V brzkých ranních hodinách dozorci naháněli lidi v detenčním centru, ládovali je do autobusů a převáželi letecky do Tichomoří. Zatímco na Vánočním ostrově byli migranti pod australskými zákony, na Nauru a Manusu byli v podstatě vydáni na milost a nemilost tamním vládám. A ty je nadále drží v detenci. Zacházejí s nimi jako s trestanci, aby tak odradili další zoufalce od plánu plavit se přes moře k australským břehům,“ konstatuje terapeutka.

Dostat se z detence tichomořských ostrovů je v současnosti možné v zásadě dvěma způsoby: vrátit se do země svého původu nebo vyčkat na vyřízení azylového řízení a pak doufat, že se vás jako uznaných uprchlíků ujme jiná země. Austrálie od těchto lidí každopádně dává ruce pryč. „Jenže spousta lidí se nemá kam vrátit, protože jejich země je nepřijmou nebo jim v nich hrozí perzekuce. A všichni přece moc dobře víme, že v uprchlických táborech po celém světě živoří lidé i třicet a více let a nikdy se nedočkají, že by je někdo přemístil,“ poukazuje Australanka.

Oceánem obklopená ostrovní „pidirepublika“ Nauru o celkové rozloze menší než Jičín má navíc vlastní sociální problémy a velkou nezaměstnanost, ostrov Manus, který patří k Papui Nové Guineji, na tom není o nic lépe. Naděje, že by uznaní uprchlíci na těchto ostrovech mohli zakořenit, jsou podle Poh Lin Lee zcela liché: „Místní lidé je mezi sebe nepřijímají, pořádají na ně nájezdy, pro uprchlíky je proto bezpečnější zůstat v detenčním zařízení, než se snažit ho opustit. Navíc, jaká vás čeká budoucnost, když se stanete obyvatelem malinkého ostrova uprostřed oceánu? To je za trest!“

Jak chutnají střepy

Nejistota je ničivá. „Začne se lidem zadírat pod kůži, nahlodávat chápání jejich vlastní identity,“ popisuje Poh Lin Lee, co s lidmi dělá vazba na dobu neurčitou. Její slova potvrzují i svědectví lékařského personálu organizace Lékaři bez hranic. Propad prý přichází po prvních šesti měsících. Do té doby ještě běžence sytí úleva, že cestu přežili, a víra v lepší zítřky. Potom však velmi rychle nastupují pocity skepse, nejistoty, strachu a nemohoucnosti.

„Zejména u těch, kteří zažili věznění a týrání v zemích, odkud uprchli, se u dlouhodobé detence znovu otevírají traumata, jejich psychický stav se velice rychle zhoršuje. Lidé, kteří do té doby neměli žádné mentální problémy ani podobnou diagnózu v rodině, začínají trpět závažnými psychické nemocemi. Psychiatři takové lidi často zcela mylně označovali za maniodepresivní, ale my terapeuti jsme byli přesvědčeni, že jejich stav je důsledkem dlouhotrvající nejistoty a absence jakýchkoliv vyhlídek.“

S prodlužujícím se pobytem a nejistotou se u běženců v detenci začaly ve velké míře objevovat případy sebepoškozování. „Lidé se řezali, měli jsme případy dětí, které spolkly skleněné střepy, jiní se pokoušeli o sebevraždu. Několik lidí si na protest proti tomu, že je nikdo nehodlá vyslyšet, dokonce zašilo ústa. Mnozí z nich chtěli aktem sebepoškozování prorazit otupění, do nějž se dostali. Chtěli vůbec něco cítit.“

Symptomy, které Poh Lin Lee sledovala ve své praxi, mají název syndrom rezignace a patří mezi ně i deprese, úzkosti, kognitivní problémy a poruchy spánkového cyklu. Jak varuje i australská nevládní organizace Refugee Council, v australských detenčních zařízeních syndromem rezignace trpí celá řada běženců, zejména dětí. Rezignují na svět kolem sebe, postupně dokonce přestávají i jíst a pít.

Refugee Council s odvoláním na senátní statistiky uvádí, že běžencům držených na ostrovech Nauru a Manus se navíc za uplynulé roky narodilo minimálně sto dětí, které nikdy nezažily nic jiného než ploty a vězeňský režim.

Podle Poh Lin Lee to ani na Vánočním ostrově nebylo o moc lepší: „Kapacita věznice praskala ve švech, místo plánovaných 1200 osob v něm za mého působení pobývalo běžně 2100–2500 lidí. Ti se mimo areál věznice dostali jenom s eskortou. Rodiny žily v bývalých stavebních buňkách ve velice stísněných provizorních podmínkách, kde nebyly k dispozici kolektivní prostory. Děti v podstatě neměly přístup ke vzdělání.“

Předvolební horory

Ačkoliv skoro celá australská společnost je vystavěná z potomků emigrantů a právě řízené migraci vděčí za to, že se ze čtyřmilionové populace na začátku 20. století rozrostla na dnešních 25 milionů, protiimigrační rétorika se v posledních dvou dekádách stala jedním z hlavních nástrojů volebního úspěchu.

„Mnoho lidí na pevnině je udržováno ve strachu, že se na Austrálii řítí invaze barbarů, kteří nám seberou náš blahobyt. Politici dokonce v jednu chvíli neváhali lhát, že uprchlíci házeli své děti přes palubu, aby si tak vynutili přistání u australských břehů,“ poznamenává Poh Lin Lee, která na rozdíl od ostatních uprchlické horory slýchávala z první ruky.

„Důvod, proč se lidé snaží doplavit se k australským břehům na lodích, je ten, že nemají jinou možnost. Nemohou si o azyl zažádat legálně – to by museli mít peníze na letenku, vlastnit cestovní pas a mít platné vízum. Lidé, kteří na výběr mají, nikdy do žádné bárky nenastoupí, protože riziko úmrtí je nesmírně vysoké,“ připomíná osudy Iráčanů, Íránců, Afghánců a Srílančanů, s jejichž příběhy se v terapii nejčastěji setkávala.

Vlády se mění, rétorika zůstává, a to navzdory faktu, že australské úřady každoročně oficiálně udělí azyl deseti až dvanácti tisícům lidí – ovšem ne těm, kteří by si pro něj připlavali po moři. Na alarmující podmínky lidí držených v detenčních centrech upozorňuje v poslední době OSN i celá řada nevládních organizací. Díky zmírnění zákona o informačním embargu se ke svým zkušenostem nyní může vyjadřovat i Poh Lin Lee.

„Situace na Manusu a Nauru je katastrofální, podmínky zcela nevyhovující. Dva běženci tam dokonce zemřeli, protože se jim nedostalo adekvátní lékařské péče u zdravotních problémů, které by byly snadno řešitelné,“ hrozí se Poh Lin Lee.

V únoru letošního roku se opozici podařilo prosadit zákon Medevac, který nařizuje, aby se uprchlíkům z ostrovních detenčních zařízení dostalo v případě nutnosti lékařské péče na australské půdě. Jenže se blíží další volby, a tak premiér Scott Morrison už dopředu hlásá, že jestliže jeho strana zůstane u moci, zasadí se o to, aby tento „stupidní“ zákon byl zrušen. Jinak prý se pašerácký byznys s lidmi znovu rozjede.

Podle statistik prošlo ostrovními detencemi od července 2013 do září 2018 více než 3000 lidí. Zhruba pěti set uznaných uprchlíků se po dlouhém nátlaku minulý měsíc ujaly USA. Ke konci února 2019 však na tichomořských ostrovech stále více než tisíc běženců zůstávalo na dobu neurčitou. Patří mezi ně například i kurdský novinář z Íránu Behrouz Boochani, který má na doživotí zapovězeno vstoupit na australskou půdu, ale minulý měsíc se stal laureátem prestižní australské literární ceny Victorian Prize.

V knize No Friend But the Mountains: Writing from Manus Prison, jejíž rukopis australskému nakladateli z ostrova posílal pomocí zpráv aplikace WhatsApp, Boochani popisuje svůj šestiletý, a stále nekončící úděl v detenčním zařízení na ostrově Manus.

Ani vysoké ocenění neoblomilo úřady, aby autorovi vstup na území Austrálie povolily. A jak má v detenci na Manusu utratit částku 100 000 australských dolarů, která je s vítězstvím spojená, mu asi taky neporadí. Boochani to pro agenturu AFP komentoval slovy: „Utekl jsem z Íránu, protože jsem nechtěl skončit ve vězení nebo přijít o život. Bohužel jsem se ocitl v jiném vězení, ve vězení, které vytvořila země prohlašující se za liberální demokracii.“

Poh Lin Lee se po třech letech práce s uprchlíky na Vánočním ostrově rozhodla Austrálii opustit a odstěhovat se s manželem, Francouzem, do jeho rodné země. Shodou okolností to bylo právě v roce 2015, kdy v Evropě kulminovala migrační krize.

Jako sociální pracovnice a terapeutka se od té doby zapojila do celé řady projektů řešících uprchlickou problematiku v Řecku, Německu a Turecku, kde se prý povětšinou setkává s velkou solidaritou místních obyvatel. „Když jsem viděla, jaká vlna lidí pochoduje Evropou, poléval mě stud za Austrálii. Tím spíš, když jsem si uvědomila, o jak malé množství lidí se u nás politici handrkují.“

Sama na sobě nyní vnímá, že zapustit kořeny v nové zemi a nové kultuře není jednoduché. „Každé přesídlení otevírá nové možnosti, ale zároveň znamená velké ztráty,“ uzavírá.