Šíp: Kvůli tričkům na podporu Ukrajiny jsem zažil vlnu nenávisti. Tak se na to nekoukejte, psal jsem lidem
„Krize přejdou a zase nějak bude,“ říká Karel Šíp. „Možná to na mě časem dolehne hůř, ale furt se něco děje.“ Do své talk show Všechnopárty, kterou moderuje už osmnáct let, současné krize ani politiku netahá, ale za mladé herce v tričkách na podporu Ukrajiny se rázně postavil. Vydává knížku svých úvah, na cestách autem si pochvaluje, že algoritmy znají jeho hudební vkus, a v rozhovoru se dívá do zpětného zrcátka.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
Jestli byl někdy „smutnej“ klaun.
Zda nějak změnil postoj k Jarkovi Nohavicovi.
Proč by do Všechnopárty nepustil nikoho v tričku s Putinem.
Jak vzpomíná na Jiřího Schelingera.
Díky čemu stále prožívá „ideální období“?
Jak se staví k prezidentským volbám.
Kteří roboti mu zlepšují život.
Nedávno vám vyšla další knížka Krotitel splašených myšlenek. Píšete průběžně, nebo nárazově?
Nepíšu průběžně. Píšu o letních prázdninách. My, co děláme tuhletu profesi, máme naprosto volné prázdniny, kdy se nic netočí, nejsou žádná vystoupení, žádné zájezdy…
Když jsem psával písničkové texty, snažil jsem se práci shromažďovat taky na léto. Léto je pro mě jinak nicnedělání. A to já nemám moc rád, hlavu je třeba nějak zaměstnávat.
Abyste nezakrněl?
V podstatě jo. Trávím léto na chalupě, ale nejsem z těch, co se rádi rejpou v zemi nebo něco kutí a opravují, maximálně si jdu zahrát tenis. Takže psaní je pro mě to nejlepší, co můžu dělat.
Tak před časem vznikla moje první knížka. A měla asi docela úspěch, takže nakladatelství projevilo zájem o další, tak píšu v posledních letech každé prázdniny. Je to vlastně taková terapie. Chata, léto… Většinou jsem tam sám, kluk je někde pryč, je mu devatenáct, manželka chodí do práce. Tak si uvařím kafe, sednu si na zahrádku, otevřu si notebook a cokoliv mě napadne, píšu.
Nedokázal bych napsat příběh nebo román, mě baví, když je to každej pes jiná ves, takový fejetonky, drobný úvahy. Ale musím mít úkol. Když to na jaře slíbím, v létě to napíšu. Už se na to nevykašlu.
V jakém smyslu je to pro vás terapie?
Zaměstnávám hlavu. Před lety jsem psával texty písniček, scénky. Teď ale dělám už osmnáct let improvizační talk show, psaní mi chybí. Má to na mě léčebné účinky. Neberu sebe ani to psaní nijak moc vážně. Letí kolem mě nějaká vzpomínka nebo jen pojem, který mě překvapí, tak pustím myšlenky na špacír…
A psaním je pak krotíte.
Přesně tak.
Vypořádávám se s ním sám pro sebe
V knížce je kapitola o Jiřím Schelingerovi, který tragicky zahynul ve třiceti letech. Ta kapitola je psaná také vaším typickým lehkým tónem, ale má melancholické zabarvení, které se mi líbí. Přemýšlela jsem o jedné z posledních vět, v níž píšete, že jste ho měl hrozně rád, ale nestihl jste mu to říct. Když jste si to uvědomil, snažíte se lidem takové věci říkat včas?
To takhle nedokážu posoudit. Jirka z naší kapely odešel ze dne na den k Ringu Čechovi. Nesli jsme to jako těžkou újmu, žádnou náhradu jsme nenašli, kapela se rozpadla… S Jirkou jsme pak spolu nemluvili, nepotkávali jsme se. A on pak náhle zemřel.
Ale když na Jirku vzpomínám, mám před očima léto v Bulharsku v roce 1972, kde jsme jako kapela hráli na terase pro rekreanty k tanci a poslechu. A trávili jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně.
To bylo intenzivní. Pokoj měl vedle mě, jeden bez druhýho jsme nešli ani na snídani. Tehdy jsem ho poznal jako skvělýho kluka… Pak se z něj stal rocker a už mi zmizel z dohledu. Nakonec jsem mu odpustil, ale už nějak nebyl důvod mu říkat, že ho mám rád. Už nenadešla ta chvíle, že bychom spolu někde seděli a já mu řekl, že byl v jednu dobu důležitou součástí mého života… Jenže on tady najednou nebyl. Odešel strašně mladej.
Chápu. A umíte to vůbec blízkým lidem říct?
To už musí být nějaká speciální situace. Myslím, že to umím. S citovými záležitostmi
