Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Zachránce románu. Milanu Kunderovi k dnešním devadesátinám

Milan Kundera. Foto: Gallimard, ČTK
Milan Kundera. Foto: Gallimard, ČTK

Chtěl se ukrýt za svým dílem, ale úplně se mu to nepodařilo. Čechům připadá příliš vzdálený, Britům a Američanům příliš androcentrický (zaměřený na mužský svět), komunistům připadal příliš nebezpečný… nad všemi příliš se tyčí dokonalé konstrukce jeho textů, které nejsou nikdy příliš, jsou naprosto přesně.

Román se rodí z gesta, z jednoho pohybu, z jedné situace či obrazu, opakuje už desítky let Milan Kundera. Úkolem spisovatele je pak gesto (či obraz) rozbalit, rozvinout ho do kompozice, v níž se rozezní nejen celé významové pole v něm skryté, ale i souvislosti z něho vybíhající do nekonečného světa lidské existence. Psát článek k devadesátinám Milana Kundery, které připadají  dnešek, na apríla, předpokládá pokusit se o něco podobného: připomenout spisovatelovo nejsilnější, ba vládnoucí gesto, které řídí veškeré dění na poli jeho tvorby.

Dá se jistě sáhnout po jakémkoliv Kunderově románu, a to gesto tam nějak vždy objevíme; existují ale díla, která to říkají komplexněji a možná i srozumitelněji, protože prakticky, přímo. A tak se mi i při psaní tohoto článku zcela samozřejmě vedral do ruky jeho poslední česky psaný román Nesmrtelnost. Kniha, kterou se Kundera loučí i s možností vrátit se domů, o čemž později napíše bohužel do češtiny již nepřeložený román Nevědomost, je pomníkem jeho tvůrčího gesta.

Co bude po smrti

Kundera psal knihu v době, kdy bojoval o svou vlastní nesmrtelnost, o níž píše ve své slavné knize. Jako čerstvý šedesátník se jistě i sám, nejen postavy jeho románu, vyrovnával s tím, co po něm po smrti v historické paměti zbude. Staral se o svou nesmrtelnost více než o svou smrt, abychom parafrázovali jeden slogan jeho knihy, jednu politickou „une petite phrase“, drobnou větu, která vytváří a pohání svět dnes, stejně jako tehdy. Ano, přes veškeré skrývání je zřejmé, že i Kundera v Nesmrtelnosti intenzivně pracoval na obrazu, který po něm ve světě zůstane, a že až do svého posledního románu La fete de l’insignifiance (Oslava bezvýznamnosti) tento obraz dotvářel a umanutě, až neuroticky ochraňoval. Není pro autora nic děsivějšího než únos interpretace, není ale také nic šílenějšího než se pokoušet tomu zabránit, víme z Goetheova příběhu z Nesmrtelnosti.

„Romanopisec je podle Gustava Flauberta ten, kdo chce zmizet za svým dílem, ne se tam schovat. Zmizet za svým dílem, to znamená zříci se role veřejného člověka,“ napsal Kundera v Umění románu, snad aby vysvětlil, proč už nebude dávat rozhovory a stáhne se do soukromí tvorby. Nakonec se mu to tak úplně nepovedlo. Ani jedno, ani druhé. Nedokázal tak úplně nebýt veřejně, tak jako úplně nedokázal neschovávat se do svého díla. Sledujeme to i v Nesmrtelnosti: ta věčná touha mluvit k fenoménům, které více či méně viditelně vyjadřují proměny moderního světa; ta potřeba na vlastní zkušenosti nalézat obecné principy existence a ponechávat je tu, v románu, jako nejcennější dědictví evropského lidstva. I v Kunderovi se skrývá jakási bytostná schizofrenie lidské existence, životní rozpor mezi tím, co člověk (či autor) chce, a co dělá, co je schopen vykonat. „Ale což neplatí, že autor nemůže mluvit než sám o sobě?“ ptá se romanopisec (!) Kundera v Nesmrtelnosti, a pokračuje: „Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mě stejně děsí.“

Nejsilnějším gestem Kunderova díla je právě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější