Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Toni Servillo: V Praze hledám ve vzduchu vůni řeky, piva a vlaků

Italský herec a režisér Toni Servillo (* 25. ledna 1959, Afragola). Čtyřikrát získal cenu Donatellův David pro nejlepšího herce, třikrát Nastro d'Argento, dvakrát Globo d'oro a dvakrát Evropskou filmovou cenu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Italský herec a režisér Toni Servillo (* 25. ledna 1959, Afragola). Čtyřikrát získal cenu Donatellův David pro nejlepšího herce, třikrát Nastro d’Argento, dvakrát Globo d’oro a dvakrát Evropskou filmovou cenu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Z vyvýšené lobby pražského hotelu v centru města je vidět Národní muzeum zalité poledním sluncem. Za měkkým polstrováním a zlatě obloženým sloupem se rýsuje fotosvětlo. Záblesk. Kolem recepce tiše čekají další novináři a slyšet je jen zněle posazený hlas zpovídaného. Nakouknu přes třpytící se sloup, za hnědým polstrováním vidím bílé vlasy a elegantní postavu v modrém ležérním obleku. Právě mluví o Václavu Havlovi: „Není prostě fascinující, že jste měli prezidenta, který byl dramatik?“

V rozhovoru se dočtete:

  • Jak vzpomíná na roli Silvia Berlusconiho.
  • Který film přivezl do Prahy.
  • Jaké věci v italštině nejdou vyjádřit.
  • Co v Praze plánoval vidět.

Toni Servillo (63), kterého proslavily především role charismatických mužů ve filmech Paola Sorrentina – ať už stárnoucího intelektuála a bonvivána Jepa Gambardellu ve Velké nádheře, Giulia Andreottiho ve snímku Božský, nebo Silvia Berlusconiho ve filmu Oni a Silvio –, je drobný štramák s charismatickým hlasem.

V ruce nebo koutku úst s doutníkem, který si ovšem nikdy nezapálí. Jako by šlo o malou, ale významnou rekvizitu, která dotváří obraz herce a divadelníka. Když se ho před rozhovorem zeptám, jestli dostal v Praze k snídani aspoň trochu slušnou kávu, odpovídá profesionálně s lehkým úsměvem: „Dostal jsem všechno, co jsem potřeboval.“

Máte za sebou mnoho velkých rolí. Zanechávají ve vás stopy, nebo je dokážete zcela pustit?

Nechávám je jít, ano, dokážu to. Mám pocit, že my herci jsme takové prázdné nádoby, které se plní a zase vyprazdňují. Pokaždé když se setkáváme s novou rolí, se do ní musíme umět zcela ponořit, ale pak ji také zcela opustit. Pocit, že ve vás nějaká postava přežívá a že si ji nosíte v sobě jako nějakou jizvu, je

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Punčák

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější