Jsme jediní, kdo odsouzeným podá ruku. Kdyby fungovaly rodiny, věznice se vyprázdní, říká kaplan Zvolánek
Pavel Zvolánek je vězeňským kaplanem víc než čtyři roky. „Kaplani požívají hodně respektu. Neznám případ, že by byl někdo z nich ve vězení napadený. Já se ve Valdicích cítím bezpečněji než ráno na hlavním nádraží v Praze,“ říká kazatel Církve adventistů sedmého dne, který je také předsedou Vězeňské duchovenské péče. Ta sdružuje desítky dobrovolníků a kaplanů ze třinácti církví, kteří se starají o duchovní život v českých věznicích.
Existuje podle vás něco jako kriminální infekce? Dá se zločinným chováním nakazit?
Mluvíme o situaci, kdy se učí jeden od druhého. Co je vězení vězením, odjakživa dochází k předávání zkušeností. Proto se Vězeňská služba snaží dávat prvotrestané na samostatné oddíly.
Ale jakmile jste v tomto prostředí, člověka to ovlivní. Říká se, že trvá stejnou dobu, jakou strávíte ve vězení, než se zase zadaptujete na normální život ve společnosti. Takže pokud jste třeba pět let zavření, trvá to zase pět let, než se resocializujete. U dlouhých trestů lidé ztrácejí sociální a rodinné vazby. Adaptovat zpět do společnosti se tak podaří spíše jednotlivcům.
Může to vysvětlovat vysokou recidivu? V Česku se pohybuje kolem sedmdesáti procent.
Je to jeden z faktorů. Pokud se zpřetrhají sociální a rodinné vazby, s velkou pravděpodobností se dřív nebo později člověk vrátí do vězení.
Mluví se také o dvojím životě. Jeden se ve věznicích odehrává ve dne a druhý v noci. Setkal jste se s tím?
Den, kdy je většina odsouzených v zaměstnání, ve věznicích fungují vychovatelé a je tam většina dozorců, se liší od toho, jak to vypadá večer a v noci. Lidé tam mají svá vlastní pravidla a je to těžko uchopitelné, protože se nesvěřují s tím, co prožívají.
Jak vás jako kaplana vnímají odsouzení?
Mají k nám vysokou důvěru. Kaplani jsou jediní
