Britský deník Ivana Kytky: Proč zase skáču přes kaluže
Postěžoval si mi nedávno nový kolega z jedné evropské televize, že nemít v patře pronajatého rodinného domku výkonné vodní čerpadlo, asi by se od příjezdu do Londýna ještě pořádně neosprchoval. Tlak v londýnském vodovodním řadu z dob královny Viktorie je tak mizerný, že ve vyšších patrech teče voda čůrkem. Nebo vůbec.
„Vítejte v klubu,“ odvětil jsem s nenuceným pochopením. A odvyprávěl jsem mu, jak pod povrchem sousedské přívětivosti a laskavých pozdravů v třípodlažním domku, ve kterém s dalšími třemi nájemníky bydlíme, doutná tichá bitva o vodu. Tu a tam se přelije i do naší domácnosti.
První salvy padly, když si soused v prvním patře, jenž je členem operního sboru, přestal rozšafně prozpěvovat, kdykoliv jsem pod ním otočil vodovodním kohoutkem. V tom okamžiku přišel nejen o vodu, ale ztratil i náladu prozpěvovat si hned po ránu svou oblíbenou árii z Lazebníka sevillského. Než si pořídil sprchu s čerpadlem. Když teď oba ve stejnou chvíli otočíme kohoutkem, přestává být do zpěvu mně.
„Vodovodní rozvody ve starší londýnské bytové zástavbě