Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Žije s HIV: Stačí jeden nebo dva léky za den. Občas mě až zamrazí, jak málo toho i vzdělaní lidé o viru vědí

"Mezi LGBTQ lidi se informací o HIV asi přece jen dostalo nejvíc a na většinovou společnost se zapomnělo. Možná je teď načase, aby queer lidé edukovali o viru své heterosexuální známé, kamarády, přátele a rodinné příslušníky," říká Petr Kalla. Foto: archiv PK
„Mezi LGBTQ lidi se informací o HIV asi přece jen dostalo nejvíc a na většinovou společnost se zapomnělo. Možná je teď načase, aby queer lidé edukovali o viru své heterosexuální známé, kamarády, přátele a rodinné příslušníky,“ říká Petr Kalla. Foto: archiv PK

„Pakliže špatné povědomí o HIV a jeho léčbě panuje mezi lékaři a zdravotníky, nemůžeme se divit ani tomu, že zbytek populace podléhá iracionálnímu strachu mnohem snáze,“ říká advokát Petr Kalla, který se jako jeden z mála HIV pozitivních lidí rozhodl k veřejnému coming outu. Přinášíme část rozhovoru z knihy Filipa Titlbacha Byli jsme tu vždycky.

Petře, jak ses dozvěděl, že jsi HIV pozitivní?

Dozvěděl jsem se to telefonicky od své nové praktické lékařky. Byla to moje někdejší známá. Zrovna si otevřela praxi a hledala pacienty. Zaregistroval jsem se u ní. Pro jistotu mi nechala udělat kompletní testy. Asi po týdnu mi okolo poledne zavolala do práce a řekla mi, že jsem jim v testech vyšel jako HIV pozitivní. Sdělila mi, že mám říct všem svým partnerům a partnerkám, včetně bývalých, aby se šli také otestovat. A mně doporučila, abych se objednal na Bulovku a pokusil se dostat k paní docentce Staňkové. Seděl jsem tehdy v kanceláři a pracoval na nějaké smlouvě. Byl to můj poslední pracovní den před nástupem na studijní volno před advokátními zkouškami. Bylo to v roce 2005.

Měl jsi tehdy nějaké tušení, nebo to pro tebe byl šok?

Tušení jsem skutečně neměl. Byl to pro mne šok. Je ale pravda, že na testech na HIV jsem byl předtím jen jednou, a to v Hamburku v roce 2001.

Co jsi prožíval, když ti lékařka tuhle informaci sdělila?

Totálně se mi zatemnilo v mysli. Hustý tmavý mrak. Neschopnost myslet a vnímat. Otupující bolest. Tak nějak si představuji ránu kladivem mezi oči. V první chvíli jsem si myslel, že můj život hned teď končí.

Jak dlouho tahle fáze trvala?

Minimálně po celý zbytek dne. Kolega, který se vrátil z oběda, mi pomohl dodělat práci. Můj přítel pro mě po práci přišel a šli jsme spolu pěšky přes Letnou, okolo Hradu, přes Petřín a Staré a Nové Město na Vinohrady, kde jsme bydleli. Vybavuji si zastávky na některých lavičkách po cestě a vzpomenu si na ten den pokaždé, když je vidím. Stavili jsme se v Café Érra, kde pracovali přátelé. A pak ještě v jednom podniku na Vinohradech. Tam dělal můj kamarád, který nám ten večer půjčil DVD se seriálem Andělé v Americe. Nikomu z kamarádů jsme ale o té novince tehdy neřekli.

Petr Kalla je advokát, který hájí práva LGBTQ lidí. Je dlouholetým členem Prague Pride a spolumajitelem kavárny Q Café. Jako jeden z mála HIV pozitivních lidí se rozhodl k veřejnému coming outu.

Jak zareagoval tvůj přítel, když se to od tebe dozvěděl? Bylo pro tebe těžké mu to říct?

Zavolal jsem mu to do práce. Hned v telefonu jsem po něm chtěl, abychom se rozešli. Cítil jsem se vlastně hrozně špinavý a nechtěl jsem ho ohrožovat. Nechtěl jsem, aby se mnou musel podstupovat život s HIV. Přítel o tom nechtěl nic slyšet. Vyzvedl mě z práce a během večera se ve mně snažil probudit myšlenku, že můj život ten den nekončí. Pomohl mi koukat se do budoucnosti pozitivně. I když ze začátku to bylo jen na den dva dopředu. Během noci jsme pak zkoukli Anděly v Americe a svět už zase vypadal trochu lépe.

Co jsi v následujících dnech a týdnech začal řešit, když opadly ty nejžhavější myšlenky, které zatemňují mysl?

První věc, kterou jsem začal řešit druhý den, bylo obvolávání mých bývalých sexuálních partnerů, tedy těch, na které jsem měl kontakty. První, komu jsem volal, byla má bývalá přítelkyně. Chodili jsme spolu skoro sedm let a rozešli jsme se v září 2001 poté, co jsem se vrátil z Hamburku. Řekl jsem jí, že jsem HIV pozitivní a že by si měla pro jistotu zajít na testy, ale zároveň jsem dodal, aby se nebála, protože od okamžiku, kdy jsem začal mít sex s kluky, jsem s ní už nespal.

Co ti řekla?

Odpověděla mi, že o mé pozitivitě ví, že jí to řekla má lékařka, která byla i její kamarádkou, a že už na testech byla a je negativní. Ostatní bývalí sexuální partneři až na jednoho na testy zašli a byli také negativní. Jen jeden z nich se bál na testy jít. Vlastně ani nevím, jestli na ně vůbec někdy zašel.

Počkej, jak je možné, že to ta lékařka řekla někomu dalšímu? To je hluboce neprofesionální a v rozporu s Hippokratovou přísahou a snad i zákony, ne?

Ano, byl jsem si toho vědom. Byl jsem hodně rozčilený. Kdybych se nebál toho, že by se najednou o mé pozitivitě dozvěděli moji rodiče, asi bych na ni podal stížnost a případně činil nějaké právní kroky. Ale bál jsem se a nechal to plavat. Přestal jsem k ní chodit a přerušil s ní kontakt.

Nejvíc mě to mrzelo kvůli mé bývalé přítelkyni. Miloval jsem ji tak moc, jak jsem dokázal milovat ženu. A snažil jsem se s ní být v kontaktu i po svém coming outu coby gay. Bohužel po tomto druhém coming outu už naše vztahy ochably. Měla zrovna krátce před narozeninami, tak jsem jí napsal, že pochopím, pokud nebude chtít, abych přišel na oslavu. Mou nabídku přijala. Byl to přesně ten typ nabídky, u níž člověk nechce, aby byla přijata.

Celý rozhovor s Petrem Kallou si můžete přečíst v knize Filipa Titlbacha Byli jsme tu vždycky, kterou si můžete pořídit v našem eshopu nebo ji dostat jako dárek k vánočnímu předplatnému. V knize najdete také dalších 12 důvěrných a otevřených rozhovorů o queer současnosti v Česku.

Na jaké úrovni je dneska medicína? Může žít člověk s HIV stejný život jako všichni ostatní?

Z osobní zkušenosti bych řekl, že v podstatě ano. Jsou nějaké drobné nepříjemnosti, se kterými se pozitivní musí potkávat. Pokud jde o medicínu, dnešní léky už nemají tolik vedlejších účinků a nemají je tak často a intenzivně. Není nutné brát hrsti prášků, ale stačí jeden či dva léky za den. Dokážou udržovat nedetekovatelnou virovou nálož a člověk se nemusí bát, že nakazí někoho dalšího. HIV pozitivní dnes u nás mají v podstatě stejnou délku dožití jako zbytek populace. Drobné nepříjemnosti mohou nastat například při přístupu ke zdravotní péči.

Jak to myslíš?

U nás je bohužel obecně mezi lékaři a zdravotnickým personálem dost nízké povědomí o HIV a možnostech léčby. Po zjištění pozitivity mi můj zubař sdělil, že mě sice nemůže odmítnout, ale doporučil mi, abych si raději našel jiného. Začal jsem pak chodit k zubaři na Bulovku, ale ten měl pro pozitivní lidi vyhrazený jen jeden den v týdnu a byl často nemocný, takže jsem pak na prohlídku zubů asi na sedm let přestal chodit.

Teď už zubaře mám. O mé pozitivitě ví od začátku. Jsme domluveni na tom, že na kontroly a zákroky chodím až ke konci jeho pracovní doby, aby to měl jednodušší s dezinfekcí zařízení.

Je pro HIV pozitivní lidi náročné najít zubaře?

Ano, řada lidí s tím má problém. A netýká se to jen zubařů. Jde i o jiné specialisty. Jejich častá odpověď je, ať jdou HIV pozitivní na Bulovku a nechodí k nim. A pak jsou profese, kde HIV pozitivita s mírnými projevy, jako jsou například zvětšené uzliny, může představovat důvod pro vyhazov z práce. Mám na mysli třeba příslušníky policie, celní správy nebo hasiče.

Chápu tedy správně, že žít s HIV v praxi znamená jen nezapomenout na jeden dva prášky denně, ale zásadnější problémy plynou ze společenského stigmatu?

Souhlasím s tebou. Stigma je hodně náročné na psychiku. Neustále žiješ s pocitem, že můžeš být odmítnutý. Málokdo asi dokáže odmítnutí zpracovat levou zadní. Lidé se navíc mohou bát prozrazení a jsou pak lépe ovladatelní a vydíratelní.

Stigma může zároveň představovat bariéru pro to, aby se lidé chodili včas testovat.

Přesně tak. A včasné testování a včasné nasazení léčby přitom vedou k tomu, že HIV pozitivní se dostanou na nedetekovatelnou úroveň HIV v tělních tekutinách a jsou pro své okolí prakticky neinfekční. Léčba tak zároveň sekundárně působí jako prevence šíření HIV. Nemáme sice lék, kterým bychom HIV úplně vyléčili, ale dnes už disponujeme prostředky, díky nimž můžeme zabránit jeho dalšímu šíření. Odbourání stigmatu a diskriminace HIV pozitivních může dle mého názoru sehrát pozitivní úlohu v motivaci lidí k tomu, aby se nechali testovat včas a nebáli se tolik zjištění případné pozitivity.

Pamatuju si jednu scénu, kterou jsem před mnoha lety zažil ve škole. Měli jsme besedu o HIV. Přednášející se ptal, kdo by člověku s HIV potřásl rukou. Přihlásili se všichni. Když směrem k nám natáhl ruku a oznámil, že má HIV, několik spolužáků nenápadně svoje paže stáhlo zpátky dolů. Mají lidé dodnes z lidí s HIV iracionální strach?

Před pěti lety jsem měl úraz páteře v Alpách. Museli mě sundávat vrtulníkem ze stěny, bylo to ve výšce dvou a půl kilometru. Odvezli mě do nemocnice v Innsbrucku. O HIV pozitivitě jsem řekl hned prvnímu záchranáři, kterého jsem viděl. Pak znovu prvnímu zdravotníkovi v nemocnici. Na příjmu byl česky hovořící lékař, kterého jsem v jednu chvíli poprosil, jestli by mi nepodal batoh, že v něm mám léky na HIV, které potřebuji brát pravidelně. V tu chvíli mi šla sestřička ošetřovat odřeniny. Lékař se k ní vrhl a snažil se ji zastavit. Říkal jí: „Sestro, on má HIV!“ Sestra mu odpověděla: „Ano, já vím, pane doktore.“

Podobné scénky mi vypráví kamarád, který je zdravotník a chodí očkovat proti covidu do očkovacího centra. Pakliže takhle špatné povědomí o HIV a jeho léčbě panuje mezi lékaři a zdravotníky, nemůžeme se divit ani tomu, že zbytek populace podléhá iracionálnímu strachu mnohem snáze.

Jaké nejčastější mýty o tomhle tématu panují?

Jednak jsou to mýty ohledně způsobu přenosu a pak mýty o tom, že HIV pozitivní člověk to má v životě spočítané a má okamžitě AIDS. A pokud ne hned, dostane ho během pár let a umře. Zajímavé přitom je, jak silný je také mýtus o tom, že HIV je problém pouze gayů, respektive mužů majících sex s muži. Odhaduje se, že v České republice se pohybuje zhruba pět set až sedm set osob, které jsou HIV pozitivní a nevědí o tom. Většinu z nich podle odhadů představují lidé, kteří se nakazili při heterosexuálním pohlavním styku.

Není to povědomí takové i kvůli tomu, že gayové chodí častěji na testování?

Máš pravdu, mezi LGBTQ lidi se těch informací asi přece jen dostalo nejvíc a na většinovou společnost se zapomnělo. Možná je teď načase, aby queer lidé edukovali o HIV své heterosexuální známé, kamarády, přátele a rodinné příslušníky. Občas mě až zamrazí, jak málo toho i vzdělaní lidé o viru vědí.

Podpořte vznik nových knih o prezidentu Zemanovi
Miloš Zeman už brzy nebude prezidentem. Je to významná chvíle. Chvíle jako stvořená pro významné počiny. V Deníku N chceme vydat dvě výjimečné knihy od Jana Kudláčka a Zdislavy Pokorné a vy nám s tím můžete pomoci.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

LGBTQ

Literatura

Rozhovory

Zdravotnictví

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější