Syn musí pochopit, že bojuji, aby za pár let nemusel do války on, říká ze zákopu Ukrajinka
Váží devětačtyřicet kilo a před ruským útokem musela utíkat s batohem na zádech, oblečená do neprůstřelné vesty a ověšená granáty. Filmařka Alisa nikdy nepoprosila žádného muže, aby jí pomohl. „To je věc principu. Přece jsem se nedala na vojnu, aby mi kluci nosili věci.“
V červenci Rusové děly rozstříleli charkovskou základnu dobrovolnického vojenského oddílu, ve kterém sloužila i Alisa Kovalenková. Alisa měla štěstí. V době, kdy na ubikace dopadaly nálože, byla s několika dalšími vojáky na dvoudenním soustředění, kde se učila zacházet s drony. V noci jim zatelefonoval velitel: „Základnu už nemáme.“
„Vrátili jsme se a našli už jen ruiny. Těla jsme nemohli vytáhnout. Všechny naše zbraně byly pod troskami. Nezůstalo nic. A můj velitel řekl: ‚To je konec.‘“
Na co se v rozhovoru mimo jiné ptáme:
- Proč jde žena do války a nechá doma dítě.
- Jaké je vrátit se z fronty domů.
- Jak poznat „tu svou“ střelu.
Byl to konec 2. útočné roty 5. praporu Ukrajinské dobrovolnické armády. Konec jednotky, ve které Alisa sloužila několik měsíců. Poté, co část jejích členů zahynula a přeživší přišli o výstroj i zbraně, byla jednotka rozpuštěna. Kdo mohl a chtěl, s tím armáda sepsala kontrakt a zařadila ho do pravidelné armády. Alisa se vrátila k synovi.
Ještě předtím ale udělala něco, co pokládala za svou povinnost – snad větší než mateřskou péči. Pochovala svého kamaráda a druha v boji, který na školení s drony nebyl vybrán.
Říkali mu Misko Děrevjanyj. Ve skutečnosti se jmenoval Mykhailo Štyk a byl z Lucku na Volyni. Když nebojoval, přetvářel dřevo v umělecká díla.
Mrtví se mají pohřbívat tam, kde jsou doma, míní Alisa v souladu s obvyklým míněním Ukrajinců. Vypravila se proto k hranici Ukrajiny s Běloruskem, aby uspořádala pohřeb, jak se sluší a patří.
V tu dobu z Francie na Ukrajinu přijel Alisin manžel, francouzský novinář Stephan Siohani, i s pětiletým Teem.
„Myslela jsem si, že se potěším s blízkými, dodělám film Expedice, který je těsně před dokončením, a vrátím se na frontu. Jenže teď už nelze sloužit čistě jako dobrovolník. Musím podepsat (armádní) kontrakt. Jenže já trpím nostalgií po dobrovolnických praporech, které pomohly udržet frontu v roce 2014 (tehdy začala válka na Donbasu a Rusové obsadili Krym, pozn. red.). Teď vše funguje jinak. Skoro všichni dobrovolníci z roku 2014 jsou v pravidelné armádě.“
Říkáte to, jako kdyby vám bylo líto, že teď máte jakousi dovolenou a můžete být s rodinou, ne na frontě?
Ano, chtěla bych být tam. Ale nemůžu. Je to těžké. Stanete se součástí něčeho a pak to opustíte. Zmocní se vás pocit, jako byste ty, kteří zůstali, zradila. Vracím se teď k normálnímu životu, ale moji přátelé jsou tam. Podepsali kontrakt. Jenže pro mne to je složité – podepsat kontrakt znamená uvázat se v armádě vlastně do konce války.
Je velký rozdíl mezi ukrajinskou armádou roku 2014 a 2022? Zmizely například ony dobrovolnické prapory…
Na začátku této války