Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Syn musí pochopit, že bojuji, aby za pár let nemusel do války on, říká ze zákopu Ukrajinka

Alisa Kovalenková se vydala do války, aby jednou nemusel jít bojovat její syn. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Alisa Kovalenková se vydala do války, aby jednou nemusel jít bojovat její syn. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Váží devětačtyřicet kilo a před ruským útokem musela utíkat s batohem na zádech, oblečená do neprůstřelné vesty a ověšená granáty. Filmařka Alisa nikdy nepoprosila žádného muže, aby jí pomohl. „To je věc principu. Přece jsem se nedala na vojnu, aby mi kluci nosili věci.“

V červenci Rusové děly rozstříleli charkovskou základnu dobrovolnického vojenského oddílu, ve kterém sloužila i Alisa Kovalenková. Alisa měla štěstí. V době, kdy na ubikace dopadaly nálože, byla s několika dalšími vojáky na dvoudenním soustředění, kde se učila zacházet s drony. V noci jim zatelefonoval velitel: „Základnu už nemáme.“

„Vrátili jsme se a našli už jen ruiny. Těla jsme nemohli vytáhnout. Všechny naše zbraně byly pod troskami. Nezůstalo nic. A můj velitel řekl: ‚To je konec.‘“

Na co se v rozhovoru mimo jiné ptáme:

  • Proč jde žena do války a nechá doma dítě.
  • Jaké je vrátit se z fronty domů.
  • Jak poznat „tu svou“ střelu.

Byl to konec 2. útočné roty 5. praporu Ukrajinské dobrovolnické armády. Konec jednotky, ve které Alisa sloužila několik měsíců. Poté, co část jejích členů zahynula a přeživší přišli o výstroj i zbraně, byla jednotka rozpuštěna. Kdo mohl a chtěl, s tím armáda sepsala kontrakt a zařadila ho do pravidelné armády. Alisa se vrátila k synovi.

Ještě předtím ale udělala něco, co pokládala za svou povinnost – snad větší než mateřskou péči. Pochovala svého kamaráda a druha v boji, který na školení s drony nebyl vybrán.

Říkali mu Misko Děrevjanyj. Ve skutečnosti se jmenoval Mykhailo Štyk a byl z Lucku na Volyni. Když nebojoval, přetvářel dřevo v umělecká díla.

Mrtví se mají pohřbívat tam, kde jsou doma, míní Alisa v souladu s obvyklým míněním Ukrajinců. Vypravila se proto k hranici Ukrajiny s Běloruskem, aby uspořádala pohřeb, jak se sluší a patří.

V tu dobu z Francie na Ukrajinu přijel Alisin manžel, francouzský novinář Stephan Siohani, i s pětiletým Teem.

„Myslela jsem si, že se potěším s blízkými, dodělám film Expedice, který je těsně před dokončením, a vrátím se na frontu. Jenže teď už nelze sloužit čistě jako dobrovolník. Musím podepsat (armádní) kontrakt. Jenže já trpím nostalgií po dobrovolnických praporech, které pomohly udržet frontu v roce 2014 (tehdy začala válka na Donbasu a Rusové obsadili Krym, pozn. red.). Teď vše funguje jinak. Skoro všichni dobrovolníci z roku 2014 jsou v pravidelné armádě.“

Říkáte to, jako kdyby vám bylo líto, že teď máte jakousi dovolenou a můžete být s rodinou, ne na frontě?

Ano, chtěla bych být tam. Ale nemůžu. Je to těžké. Stanete se součástí něčeho a pak to opustíte. Zmocní se vás pocit, jako byste ty, kteří zůstali, zradila. Vracím se teď k normálnímu životu, ale moji přátelé jsou tam. Podepsali kontrakt. Jenže pro mne to je složité – podepsat kontrakt znamená uvázat se v armádě vlastně do konce války.

Alisa Kovalenková s kamarádem Štykem, který zahynul 6. července 2022. Zdroj: Facebook A. K.

Je velký rozdíl mezi ukrajinskou armádou roku 2014 a 2022? Zmizely například ony dobrovolnické prapory…

Na začátku této války

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Ukrajina

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější