Naše reportérka a fotograf jen 5 kilometrů od bojové linie: mezi výbuchy lidé volí prezidenta
Maria Karpovna ze Světlodarska byla před volební místností už ve tři čtvrtě na osm místního času. K ránu ji vzbudila dělostřelba, ostatně jako každý den. Vybrala si z devětatřiceti kandidátů toho, kdo slibuje mír a vyšší důchody. Na cestě do svého panelákového bytu, z jehož oken vidí na ukrajinské vojenské pozice, se zastavila v obchodě. Koupila si mléko za 30 a kefír za 31 hřiven. Utratila tak podstatnou část ze svého měsíčního finančního rozpočtu na domácnost. „Je přece svátek, první volby od začátku války,“ vysvětlila své nedělní rozmarné chování.
Na kole jako starosta Kyjeva – bývalý boxer Vitalij Kličko, na tanku jako někteří vojáci sloužící na východní frontě, ale nejčastěji pěšky se vydali Ukrajinci do volebních místností. Podruhé od revoluce Euromajdan, která v roce 2014 vyšvihla do čela země Petra Porošenka, si volí prezidenta.
Vybírají z devětatřiceti kandidátů, starých známých tváří i úplných nováčků. V některých obcích a městech jdou lidé k urnám poprvé za pět let. Od zahájení konfliktu na Donbase, kde proti sobě stojí ukrajinské ozbrojené síly a proruští separatisté vydatně podporovaní Moskvou, se například ve městě Světlodarsk podařilo uspořádat hlasování poprvé. Výbuchy i střelbu z ručních zbraní je sice slyšet prakticky neustále, na samotné obytné čtvrti ale už dopadají střepiny, rakety či granáty jen zřídka.
„17. května 2018. V devět hodin deset minut to bylo.“ Devítiletý Max odříkává informace o zásahu jeho domovské školy ve městě Světlodarsk, kde se narodil, a navzdory tomu, že se s maminkou ocitli na frontové linii, tady stále žije. Táta zmizel v propadlišti dějin ještě před válkou. Jak mi šeptem vysvětluje, „máma byla ráda, byl každý den opilý a co by ze mne pak bylo“.
„Byli jsme ve škole, kde bychom mohli být jinde? Já jsem ten den ale zapomněl doma telefon. Všechny děti volaly rodičům, některé brečely, chtěly, aby si pro ně hned přijeli. Já telefon neměl. Paní učitelky žáky pustily domů, já zůstal až hodně do odpoledne. Pak mámě zavolala paní učitelka. Tak jsem se bál, že o mne bude mít strašný strach… Všechna okna se rozbila. A někdo měl pak problémy s ušima, já ne.“
Maxim byl jedním ze čtyř set dětí, které se v ten den nacházely ve třídách 11. světlodarské školy. Zraněn byl jen jeden civilista na ulici a střepiny dělostřeleckého granátu, který tady vyryl pořádnou jámu, skrz naskrz provrtaly osaměle stojící žigulík.
Školu zachránily vzrostlé stromy, které na sebe vzaly největší úder. Pár dnů se pak děti učily doma samy, než zvítězil fatalismus obyvatel frontových měst a jejich rodiče si řekli, že co se má stát, stane se.
V neděli do stejné školy, na kterou vloni vystřelili z děla (názory na to, kdo tak učinil, se různí: většina obyvatel města je přesvědčena, že to byli ukrajinští vojáci, několik místních intelektuálů se kloní k názoru, že šlo o provokaci separatistů), chodili kolem jámy v zemi voliči. „No, neřeknu,“ lekne se žena se zlatými zuby, když se jí ptám, koho volila.
Pak se ale usměje jako děvčátko v počátcích puberty a se spikleneckým výrazem ukáže na stěnu, která je polepena papírovými plachtami s životopisy kandidátů. Její prst míří na příjmení
Dnes je Váš šťastný den!
Tento článek je normálně zamčený, ale vy si ho můžete prečíst zadarmo po ověření Vašeho emailu. Nemějte obavy, Váš email nikdy nepředáme jiné firmě.
