Jen nepodlehnout naději! Česká skepse po slovenských volbách
Komentář Jána Simkaniče: Po vyhlášení výsledků slovenských prezidentských voleb bylo zajímavé pozorovat, jak je interpretuje řada českých pozorovatelů. Rozdíl ve volbě hlavy státu je mezi Českem a Slovenskem tak zjevný, že z české strany jako by přirozeně vyvolával potřebu vysvětlení, komentáře i vymezení se.
Ačkoliv bylo i těmto komentujícím jasné, že vyhrála velice solidní kandidátka, zaznívala překvapivě často skepse, až výsměch vůči radosti a nadšení. Zdůrazňovalo se, kolik lidí na Slovensku volí fašisty a jiný extrém, že mlčící většina neřekla své poslední slovo, a dokonce v České televizi byla nevelká volební účast interpretovaná komentářem ve studiu jako debakl (!) nové prezidentky. Skoro se zdá, jako by vítězství Zuzany Čaputové z této perspektivy nic neznamenalo, popřípadě že znamená skoro svůj vlastní opak.
Přitom je to vítězství pozoruhodné z mnoha hledisek a z české strany společné hranice by mohlo nabídnout mnoho inspirace. Pokud by o ni ovšem někdo stál.
Vyhrála žena. V katolickém, v mnoha ohledech mnohem konzervativnějším Slovensku. Slováci navíc už mají za sebou i premiérku. Srovnání s Českem nedá velkou práci, počítat ženy na vrcholných pozicích není třeba, pokud tedy do definice nezahrneme ženu kdysi ovládající premiéra.
Navíc vyhrála žena, která si právě v tomto prostředí dovolila otevřeně říct, že by nebyla proti homosexuálním sňatkům. Ani to, ani varování arcibiskupa, že hlas pro Čaputovou je těžkým hříchem, jejímu vítězství nezabránilo. Navíc vyhrála jasně liberální kandidátka, což jsou hodnoty, které v Česku znamenají jistotu volebního neúspěchu.
Prohry přivolávající vítězství
Jistě, to vše bylo možné jen proto, že Slovensko se před rokem ocitlo na zásadní hodnotové křižovatce, kdy už nebylo možné odvracet pohled od stavu, ve kterém se země jako stát uchvácený zlem nachází. Protože vražda se nesmaže, ani když se před ní pokusíte zavřít oči. Hloubka systémových problémů se během následujících měsíců odkryla naplno a jen tato hloubka dokázala zmobilizovat tolik sil na obranu. Zatím ve stejnou dobu Česko znovu potvrdilo v čele státu Miloše Zemana a jeho hodnoty, které tak prokázaly svou životaschopnost a oblibu u českého lidu.
Slovensku jeho největší prohry dokázaly přivolat jeho největší vítězství. Reakcí na vládu Vladimíra Mečiara byla reformní vláda Mikuláše Dzurindy, která ještě než sama stačila vyvolat vlastní zklamání, ukotvila na Slovensku mnohem uvědomělejší potřebu Západu, než se kdy povedlo v klausovsky antagonistickém Česku. A ani Robert Fico tento základní a pro přežití malé země nezbytný politický základ nikdy v čele státu zcela nenarušil a nepopřel. I proto mají na Slovensku euro, i proto dokázali tři nejvyšší ústavní představitelé ještě nedávno společně deklarovat důležitost evropské vazby, zatímco v Česku se v podobnou dobu podepisovalo Prohlášení čtyř směrem k Číně.
Slovensko si žádá změnu (vítězný projev Zuzany Čaputové)
Také zaznívá, že Slovensko je rozdělené a polarizované. Co však ukazovaly noční záběry po skončení slovenského hlasování? Poražený Maroš Šefčovič deklaroval prakticky stejný hodnotový zájem jako Zuzana Čaputová – jasné ukotvení v evropských strukturách a potřebu hledání společného nadstranického zájmu pro celé Slovensko. Oba kandidáti si vzájemně vyjádřili respekt a uznání. Kdo si ještě pamatuje volební prezidentskou noc v Česku, nejspíš ví, že vítěz svým kritikům vzkázal „shut up“. Jen úroveň poražených byla srovnatelná v obou zemích.
Tak tohle už je příliš
Ano, na Slovensku je situace v mnoha ohledech horší než v Česku, byť při vědomí ruských a čínských vazeb v českém prostředí, při kandidátech extremistického SPD v orgánech Sněmovny, při klíčové roli komunistické strany pro existenci vlády by i o tom šlo vést dlouhé diskuse. Ale na Slovensku dokáže tento stav vyvolat o to silnější protireakci.
Slováci dokážou dávat mnohem aktivněji
