Nejlepší knihy roku: Jak své hlasování zdůvodňují Baxa, Brdečková, Padevět či Romancov?

Beletrie

T. S. Eliot: Pustá země (př. Petr Onufer, Argo)

V každé učebnici se dočtete, že Pustá země od T. S. Eliota je jednou z nejdůležitějších básní anglicky psané literatury. Málokdy však následuje srozumitelné vysvětlení, proč tomu tak je. Eliot ji psal ve snaze uchopit zmatek ve vlastní hlavě, když světová válka rozbila svět poklidných jistot, v němž celá jeho generace vyrostla. Na nový nepochopitelný svět reagoval novou nepochopitelnou poezií, zmatku čelil zmatkem. Přijal chaos, protože jako jeden z prvních pochopil, že jiná možnost není, ale pokusil se ho propojit s tradicí sahající až k antice, přece jen ho nějak včlenit do řádu.

Pustá země je reflexí světa, kde nic není jisté, nic nedává smysl a všechno je přitom bolestně povědomé. Nejspíš je nepřeložitelná, přesto byla do češtiny několikrát výborně přeložena. Po Jiřím Valjovi a Jiřím Kolářovi letos předvedl své mistrovství Petr Onufer. „Co je to za zvuk vysoko ve vzduchu / (…) / co je to za město nad horami / praská, přetváří se a puká ve fialovém vzduchu / padající věže / Jeruzalém Athény Alexandrie / Vídeň Londýn / neskutečné.“

Petr Koubský, redaktor Deníku N

Přečtěte si také

Žije poezie? Ano, bez finančního zisku, ale se stále mladší čtenářskou i tvůrčí základnou. A nebojí se ani témat války a covidu

Annie Ernauxová: Roky (př. Tomáš Havel, Host)

Kdokoliv píše prózu, stojí před otázkou, kde v textu je on sám či ona sama. Chci mluvit o sobě? Pokud ne, proč to vyprávím zrovna já? Pokud ano, jaký mám zvolit jazyk a proč bych měla čtenáře zajímat? Annie Ernauxová, profesorka francouzštiny vládnoucí brilantním jazykem, vyřešila ten problém objevně: píše o svých rodičích, rodném městě, o své cestě z dělnické Francie mezi snobskou kulturní elitu. Říká na sebe všechno a zároveň vůbec nic. Mluví pouze o sobě, ale nemává svým egem jako toreador muletou, jako to dělala