Co uviděla, měl být její syn. Ale vypadalo to jako ohořelý kus masa. Jak ukrajinští doktoři zachraňují vojáky po ruském útoku
Nelze úplně přesně rozeznat, zda se usmívá – každý pohyb svalů ho nejspíš dost bolí. Ale asi ano. Pak kluk, co má z velké části těla spálený strup, zvedne ruku. Po chvíli úsilí se ohořelé prsty natáhnou do vítězného véčka.
Vyběhne z místnosti, je malá a mrštná. Zve nás do pokoje, ale zdráháme se. Lékaři dávali najevo, že tenhle pacient na tom není dobře a popáleniny nejsou hezké na pohled. „Já jsem máma,“ halasí blondýna s jiskřivýma očima. „Máma,“ hláskuje, jako bychom tomuto slovu mohli nerozumět. „Říkám, abyste se na něj šli podívat!“ Otevře dveře dokořán a my za nimi uvidíme siluetu drobné postavy v pololehu na nemocničním lůžku. Člověku se chce ztišit hlas a sklopit zrak. Ale žena vesele zvolá: „Podívejte, jak se nám lepší!“
Byl tam, když Rusové nasadili „sluncepece“
Co se musí stát, aby matka měla radost ze syna, jenž před námi leží zcela nahý, hubeňoučký, s četnými stopami po rozsáhlých spáleninách, se zafačovanýma nohama, břichem i rukama a rozkrokem decentně přikrytým flastrem s léčivou látkou‚ která