Z renomovaného psychiatra, gurua manželského soužití normalizačním bavičem, který na své pacienty donášel StB
I televizní zábava za normalizace, nejenom ta polistopadová, znala žánr stand-up komedie. Nešlo vždy jenom o prostý vtip a povyražení, přemýšlivější diváci předpokládali i duchaplnost, snad až moudrost. Při absenci Jana Wericha nebo Jiřího Suchého, v té době na obrazovce zakázaných, tuto roli plnil třeba herec a konferenciér (jak se říkávalo) Miroslav Horníček nebo psychiatr Miroslav Plzák.
Druhý jmenovaný si dokonale osvojil masku erudovaného profesionála ve svém oboru a vlastně u nás založil tradici veřejně vystupujících znalců lidské intimity. Lidí často s pohnutými osudy, Radimem Uzlem počínaje a Janem Cimickým prozatím konče, pro které tematizace lidského soukromí znamenala vrhat do prostoru divácky a posluchačsky vděčné náměty.
Miroslav Plzák (1925–2010) začal studovat na pražské medicíně hned po válce. Za specializaci si zvolil psychiatrii, obor, který trpěl nedostatkem odborníků, a zároveň po otcově vzoru vstoupil do národněsocialistické strany. To poslední se stalo po roce 1948 přitěžující okolností: o dva roky později sice dokázal odpromovat, na kariéru v hlavním městě však nesměl pomyslet. Poslali ho nejdřív na vojnu k PTP (protáhla se mu na čtyři a půl roku) a až v polovině padesátých let konečně nastoupil do zaměstnání na psychiatrické klinice v Horních Beřkovicích.
Obor tehdy fungoval v nekompromisní podobě, spadl do ní rovnýma nohama. „Veliký pokoj plný klecí a v nich třeštící, křičící, ječící ženy. Ty, co nebyly