Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Mami, copak nerozumíš? Volá táta, dej mi ho! Jak se Nasťa s malou Viktorií po pěti měsících spojily s otcem v Chersonu

Ukrajinská uprchlice Nasťa v Oděse strávila několik měsíců. Jakmile to bylo možné, naplánovala návrat do svého domovského města - do Chersonu. Foto: Jan Wirnitzer, Deník N
Ukrajinská uprchlice Nasťa v Oděse strávila několik měsíců. Jakmile to bylo možné, naplánovala návrat do svého domovského města – do Chersonu. Foto: Jan Wirnitzer, Deník N

Třetí největší ukrajinské město Oděsa žije a pulzuje navzdory válce. Vypadává elektřina, což je zážitek večer v dopravní špičce, ale občas na město letí ruské rakety a protivzdušná obrana jich většinu sestřelí. V osvobozeném Chersonu to ale bude jiné, ten je na frontě. Chystala se tam i Nasťa: jede domů. Za manželem, s nímž mluvila po dlouhých pěti měsících.

V rozhovoru, který pomohla zprostředkovat česká organizace KoridorUA, zabývající se pomocí Ukrajině, se mimo jiné ptáme na následující:

  • proč Nasťa odešla z Chersonu právě do Oděsy a jestli se bála, že toto město Rusové také dobudou,
  • jak útěk a odloučení od otce prožívala její dcera,
  • jaké to bylo, když se po pěti měsících obě ženy poprvé spojily s manželem a otcem, který zůstal v Chersonu,
  • jestli dokáže nějak po válce vyjít s lidmi, kteří kolaborovali s Rusy.

Sedíme teď spolu v klidu u čaje, ale jak jste prožívala dny, když začalo být jasné, že ukrajinská armáda osvobodí Cherson? Nakonec to nabralo tempo, přibývalo osvobozených obcí, až najednou přišly snímky vašich vojáků s obyvateli v centru města…

Oj, prožívala jsem to strašně emotivně… Volali mi příbuzní, že naši jdou ze Snihurivky do protiútoku. (Snihurivka byla prvním osvobozeným městem v závěrečné části chersonské ofenzivy, pozn. red.) Nečekala jsem něco takového. Pak sedím a už chápu, jde to obec za obcí… držela jsem telefon tak pevně, že kdyby byl vybitý, sama bych ho dokázala nabít! Takhle jsem čekala na ty zprávy.

Pak mi volá příbuzná z Chersonu a říká – naši jsou tady, visí tady naše ukrajinská vlajka! Bože, já jsem padla na zem. Naši chlapci! Jsou to… prostě ani ne hrdinové, to jsou supermani. Modlím se a budu se modlit, jak mi síly stačí, aby jim Bůh pomáhal. Plakala jsem až do včerejška.

Babičce je 90 let. Brečela mi do sluchátka, prožila v Chersonu celou okupaci. A říká: Jsem naživu. Představte si, jak říká dál – já ty naše hochy zulíbala. A ještě řekne, že nemá čas, že jde na náměstí v centru, kde se scházejí lidé u budovy místní samosprávy. Že jde ty naše chlapce nakrmit borščem. Chystám se do Chersonu zítra. Budu… já nevím, co budu. Budu líbat zemi. Těžko popsat, co cítím.

To dneska v noci před odjezdem asi nebudete spát.

Nebudu spát. Já vlastně nevím, co čekat. Věřím, že všechno bude dobré, že tam dojedu, ale jsem nervózní a v euforii zároveň.

Byla jste ve spojení, v kontaktu s příbuznými v Chersonu během okupace?

Odjela jsem z Chersonu 15. dubna. Můj muž řekl, abych jela; stal se partyzánem. Věděla jsem, kam jet, jela jsem do Oděsy. V dubnu spojení ještě bylo, ale pak ho přerušili. Rusové začali předělávat naši síť na tu jejich, týden nebylo spojení vůbec.

Rusové chodili po domech a říkali lidem, aby si koupili ruskou SIM kartu – že budou moci mluvit se svými příbuznými na Ukrajině. To bylo jediné spojení, než teď přišli do města naši chlapci. Ruské SIM karty byly odposlouchávány, Rusové četli i zprávy.

A potom jste tedy ve spojení s manželem nebyli? Tedy nechci, abyste prozrazovala třeba nějaký tajný způsob…

O to už nejde, tam už je Ukrajina, Cherson je Ukrajina. Já už se nebojím ničeho.

Dnes mi volal z ukrajinského čísla. V centru Chersonu už je signál, v ostatních čtvrtích ne. Ale předtím jsme v kontaktu nebyli. Teď zavolal a zeptal se, kdy přijedu.

A kdy tedy? Všichni říkají, že město není vyčištěné, je tam plno min. Jsou i nějaké administrativní překážky, které musí zdolat člověk, jenž chce domů? Co se teď bude vlastně dít? Jak se budete vracet?

Ne všichni teď do Chersonu můžou, je těžší dostat se tam, než bylo za okupace dostat se ven z města, třeba když jezdily evakuační autobusy.

Lidé teď potřebují povolení od vojenské správy města, musejí poslat své údaje – a buď jim návrat povolí, nebo ne. Mohli by tam totiž chtít přijet lidé, kteří budou posílat souřadnice, kde jsou naši. Pak, nedej Bože, se něco stane…

Jak to vlastně vypadalo, když jste z Chersonu odcházela? Tam byl na frontě nějaký koridor, kterým šlo projít?

Když čtyřiadvacátého února začala válka, byla jsem v našem domě blízko Antonivského mostu. Rusové chodili po domech a rabovali. Tři dny jsme s dcerou žily ve sklepě, přicházela jsem o rozum. Oni přicházeli k lidem a říkali: Vy tu bydlíte? Tak teď tu budeme bydlet také. Jsou fotky, jak v našem domě žili orkové (skřeti, ukrajinské označení ruských okupantů, pozn. red.).

Dcera mi říkala: Mami, já tu s nimi žít nechci, strašně se bojím. Pochopila jsem, co moje dítě chce. Jakmile se otevřel první koridor přes Snihurivku, šly jsme.

Naši chlapci se s ruskými orky domluvili, aby nechali lidi projet ven. A hřmělo to: když

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější