Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Nic jiného než popel kolem tanku často nezůstane. Spoléháme na to, že srdce matky cítí, že syn už není

Jeden z největších vojenských hřbitovů na Ukrajině je v Dnipru. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Jeden z největších vojenských hřbitovů na Ukrajině je v Dnipru. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Prý je možné umřít i na radostnou zprávu, kterou nečekáte. Třeba když se matka smíří se smrtí syna, pak jednou zvedne telefon a uslyší jeho hlas. A rozhodně není ze záhrobí.

Telefon mu během našeho rozhovoru zavrní několikrát. Hovor je přesměrován a zoufalému rodiči teď odpoví někdo jiný. „Včera mi volalo 152 lidí, kteří někoho hledají,“ usměje se. „Jen mně. Ostatním z našeho týmu volají další stovky lidí. Kromě toho nám píšou zprávy na chaty Signal, WhatsApp a Telegram.“

Většina nešťastných, zoufalých, vzteklých a zhroucených lidí ale chce mluvit přímo s Olehem Kotenkem. Platí na Ukrajině za největšího experta na hledání nezvěstných.

Na co jsme se také zeptali:

  • Jak máte mluvit s matkou, která hledá syna, když víte, že už se jí nevrátí.
  • Jaké jsou zásady vyjednávání při výměně zajatců.
  • Proč může být člověk šťastný, když najde tělo.

Kdo vám telefonuje nejčastěji?

Mámy a manželky. Pak následují bratři a sestry. Stává se, že kvůli jednomu člověku volá pět až šest lidí. Denně máme od tří set do tisícovky telefonátů příbuzných.

Cynicky by se dalo říct, že Ukrajina má teď hromadu důležitějších věcí na práci než identifikovat těla a přiřazovat k nim jména, aby si je jejich příbuzní mohli rozebrat, oplakat a pochovat. Proč to děláte?

Pro pozůstalé je to to nejdůležitější na světě. Týden poté, co jsem byl na jaře jmenován ombudsmanem pro nezvěstné, jsem se začal setkávat s jejich příbuznými.

Většinou to asi nejsou příjemná setkání. Obviňují vás, že jim nedokážete pomoci? Že jim nechcete poskytnout jistotu, ať už takovou, nebo onakou?

Nejen mě. Nešťastní lidé jdou klidně demonstrovat před kancelář prezidenta, protože je někdo ponouká a oni si myslí, že to jejich dítěti pomůže. „Viděli jsme ho, někdo ho natočil, jak vychází z Azovstalu, tak kde je teď?“ ptají se. Nebo: „My stoprocentně víme, že zahynul. Dejte nám tělo! Kde je?! Už to máme i písemně.“

Jenže já mohu poskytovat jistotu, až když ji mám. Několikrát se totiž stalo, že rodina dostala zprávu o smrti syna, a my ho pak našli živého.

Nedávno proběhla výměna zajatců. Mezi těmi, které nám vrátili, byli dva, jejichž jména byla na seznamu padlých. Co s tím? Musíte hlavně rodiče na tuhle zprávu nějak připravit. Oni sice nikdy neviděli těla, nebyli na pohřbu, ale měli papír, že syn je mrtvý. Někdy prostě při takovém množství dojde k chybě. A to se stalo teď.

Jak jste se s tím vypořádali?

Rodiče museli být připraveni našimi psychology. Používali slova: „Co kdyby… A jestli… A co když došlo k chybě…“

Pak jsme jedné z maminek řekli: „A když náhodou zavolá?“ V tu chvíli se na nás všichni obořili. Byli naštvaní: Co jim to povídáme? Proč je tak trápíme? Tak jsme s tím radši šli ven: „Je naživu.“

Nechtěli jsme, aby voják mámě zavolal dřív, než je to vhodné; dřív, než bude připravená.

Konečně ta chvíle nastala. Celá naše kancelář brečela. Ta žena

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Ukrajina

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější