Americký deník Jany Ciglerové: Proč nám přijdou Američané hluční a proč si chtějí povídat
Procházeli jsme parkem a cesta se najednou stočila do temného prostoru, který připomínal průchozí bunkr. Uvnitř byla tma a velký kámen, na který jsem si sedla, abych počkala na zbytek rodiny. Protože byli ještě daleko, měla jsem dost času pozorovat, jak přicházející lidé různě reagují, když najednou z plného světla vejdou do obtížně čitelného prostoru.
Po chvíli jsem byla téměř s jistotou schopná určit, kdo je a kdo není Američan. A to ještě než promluvili. Nejpatrnější to bylo u dětí.
Americké dítě vběhlo do prostoru, zastavilo se uprostřed a hlasitě popisovalo, co se mu děje. „Táto, tady je nějaká tma! Skoro jsem se lekl. Ani nevím, kudy se jde ven,“ křikne asi devítiletý kluk na otce, který jde za ním. Ten mu stejně hlasitě odpovídá, že to bude asi nějaká jeskyně.
„To je zvláštní, kde se tu na Floridě bere jeskyně,“ podivuje se muž nahlas a pozdraví mě obvyklým „Hi, jak se máte?“ Domluví se se synem, že projdou až na konec, a zasmějí se, že si mysleli, že jde o jeskyni.
Pak vběhne neamerické