Domácí násilí se neodehrává jen za zavřenými dveřmi. Neziskové organizace i političky chtějí změnit zákony
Domácí násilí má mnoho podob a neodehrává se jen mezi čtyřmi stěnami, když muž bije ženu. Na to dlouhodobě upozorňují odborníci, kteří nyní přišli s návrhem, jak toto násilí definovat v zákoně. Jde o první takovou snahu v Česku, za cíl má hlavně ochránit oběti. Policii, úředníkům či soudům totiž chybí jednotný postup, jak situaci řešit, a případy proto posuzují různě. O změnách teď zástupci neziskových organizací jednali s klíčovým ministerstvem.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Osmnáctiletou Lauru v dětství adoptovali. Má ještě dva sourozence – jednoho rovněž adoptovaného, druhý je biologickým dítětem jejích osvojitelů. „Matka samozřejmě vždy preferovala toho nejmladšího, toho ‚jejich syna‘. A námi ostatními opovrhovala,“ líčí Laura v příběhu zveřejněném projektem Pod svícnem.
Popisuje, že otec matku bil a v podstatě ji úplně odtrhl od rodiny. Odstěhovali se na druhý konec republiky. „Mě matka mlátila hned odmalička, co si pamatuju,“ pokračuje Laura. Vařečkou, botou s podpatkem, pěstí, hlavou o zeď. Kromě toho Lauru jednu dobu nabádala, ať se zabije, nepouštěla ji ven a nutila ji doma uklízet. Vyčítala jí, že není „jejich“ a měla by být vděčná, že si ji vzali. A připomínala, že není tak krásná jako matka.
Oba rodiče pili, matka si domů vodila milence a nakonec „zdrhla do Anglie za nějakým chlapem“, jak popisuje Laura. Teď mladá žena žije s babičkou a říká, že nedokáže navázat zdravý vztah, nedůvěřuje lidem a uzavírá se do sebe.
To je pouze jeden z řady příběhů, které za poslední měsíce posbíraly autorky nové iniciativy Pod svícnem, Michaela Studená a poslankyně Barbora Urbanová (STAN). Denně jim prý chodí i padesát zpráv, kde se lidé svěřují se zkušenostmi s domácím násilím – od navenek méně nápadných forem, jako je ovládání, kontrola nebo stalking, po pravidelné fyzické napadání.
Když se zavřou dveře
Co přesně se však podle zákona považuje za domácí násilí, není nikde jasně řečeno. Policie, soudy ani další složky nemají jasnou předlohu, se kterou by mohly pracovat.
To se nyní kromě Urbanové snaží změnit třeba také vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková spolu s několika neziskovými organizacemi, které se problematice dlouhodobě věnují. Právě ty vypracovaly návrhy změn jednotlivých zákonů, které se domácího násilí týkají.
„Především nám jde o to, aby se definovalo, co je domácí násilí. Snažíme se, aby definice pojala všechny rizikové skupiny, všechno rizikové chování a vystoupila z komfortu čtyř stěn, ve kterých se má domácí násilí odehrávat,“ popisuje Veronika Ježková, odborná garantka právních služeb v organizaci Profem, která stojí spolu s kolegy z Koalice NeNa (ne násilí) u zrodu změn.
Podstatné podle Ježkové je, aby legislativa zahrnovala i pokračující domácí násilí, například zmíněné vydírání nebo stalking. Cílem iniciativy je reagovat na to, že rodina už nežije jen v oněch čtyřech stěnách, ale existují i další typy vztahů.
„Je to třeba i situace, kdy se rozvedou a on ji skrze děti vydírá a podobně. Musíme vykročit ze zóny, která tady doteď byla. To je prostě vývoj. Ne kritika,“ upozorňuje Ježková, která se při své praxi často setkává právě s oběťmi domácího násilí.
Může se jednat i o formu kybernetického násilí nebo vydírání. „Zasílat miliony esemesek dítěti a tímto vydírat matku. Už to není uzavřená domácnost, už to není domácnost, kam může policie přijít a někoho z ní vykázat ven,“ upozorňuje právnička. Proto je podle ní potřeba zabezpečit například to, aby byli poškození vyslýchaní odděleně od pachatele a aby měla oběť také v přestupkovém řízení stejnou ochranu jako v trestním. Nutné je dle ní i jejích kolegů také legislativně dotáhnout ochranu dětí.
Častý, ale neviditelný problém
Nejde o ojedinělý problém, který by se týkal malé skupiny lidí. Podle vládní zmocněnkyně Šimáčkové Laurenčíkové má s různými podobami domácího násilí v Česku zkušenost každá třetí žena a každý desátý muž.
„Máme i případ muže, kterému manželka, když ji nazlobil, nedala najíst a sebrala mu
