V literatuře odhalovala skrytá bohatství, která jiní nedokážou ani zahlédnout. Komunisté ji zatlačili takřka do zapomnění

Pocházela z chudé rodiny, otec byl učitel a matka modistka. Když se jejich dcera za války rozhodovala, čím bude, nejdřív se zkusila vydat v matčiných stopách. Brzy ji ale ovládlo studium jazyků – němčiny, francouzštiny a ruštiny. Odmalička si zvykla číst klasiky v originálech, a když se v roce 1945 otevřely brány vysokých škol, rozhodla se, že všechny své zájmy spojí v jedno: na pražské filozofické fakultě začala studovat zároveň romanistiku, filozofii, komparatistiku a divadelní vědu.

Literární komparatistika je zvlášť obtížná humanitní nauka: předpokládá orientaci ve více jazykových kulturách současně a zkoumá vlivy, jimiž na sebe působí jednotlivé národní literatury a jejich díla. Když se adept oboru přes všechny překážky dokáže propracovat k cíli, zobrazí se mu předmět jeho zkoumání v mnohem bohatší podobě, než když jiný zůstane – po klasicku – pouze na území literatury národní.

V novější době kouzlo komparatistiky mezinárodní obci čtenářů zprostředkoval italský sémiolog a estetik Umberto Eco, který při tom využil své schopnosti psát vedle odborných pojednání i „krásnou“ literaturu. Každou četbou čtenář poznává svět; Eco však četl a psal tolik a tak, že mu z množství textů vyplývaly nové a nečekané souvislosti, celé nové kontinenty vědění. Knihy a jejich autoři mu spolu rozmlouvali napříč staletími a jejich hlasy, propojované v nečekaných chórech, sdělovaly jiné a mnohem jemnější věci, než když až do té doby promlouvaly každý jednotlivě.

„Rudá komisařka“

V roce 1945 měla Grebeníčková k tomuto typu duchovního zbohatnutí ještě daleko, popravdě se stávala spíš rudou komisařkou. V roce 1946 vstoupila do KSČ a v dalších letech