Budete překvapeni. Nabízíme přízemní rady, jak žít, abyste prospěli planetě Zemi i sobě

Věříte, že stačí, když jste vegetariáni, ranní latté si ve své kavárně, která není součástí nadnárodního řetězce, dáváte zásadně ze sójového mléka, volíte Zelené a na Twitteru lajkujete @XRczech? Špatná zpráva: tím nezměníte skoro nic.

Věříte, že klimatická změna je politická hysterie z Bruselu, že elektromobil je podfuk, protože jeho výfuk stejně končí v elektrárně, že oteplení o dva stupně je bezvýznamné, že zastánci opačného názoru jsou ultralevičáci, kterým jde jen o to, aby vám sebrali auto, steak a dovolenou v Thajsku? Špatná zpráva: mýlíte se ve všech bodech.

Domníváte se, že ekologický styl života je luxus, který si nemůžete dovolit, protože taktak vyjdete, abyste uživili sebe a rodinu? Ukážeme vám, že být šetrní k vlastní kapse a k životnímu prostředí je skoro vždy totéž, a rozebereme těch několik výjimek, kdy tomu tak není.

Říkáte, že není v silách jednotlivce ovlivnit vývoj planety? To je pravda. Vyvozujete z toho, že na vašem osobním přístupu nezáleží? To pravda není. Tento článek to zkusí zdůvodnit.

Krize v devíti bodech

Má-li člověk čelit nějakému problému, musí mu především rozumět. Co se to kolem nás děje? Proč je počasí extrémní a planeta se zahřívá? Jak působí skleníkové plyny? Klimatickou krizi, v níž se svět nachází, lze stručně popsat například takto:

1. Průměrná globální teplota neustále stoupá. Je teď na nejvyšší úrovni za celou dobu, po kterou existují přesné záznamy – to znamená zhruba od roku 1880 – a s pravděpodobností blízkou jistotě též na nejvyšší úrovni za celou dobu, po kterou jsme to schopni z nepřímých údajů spolehlivě odhadnout, to znamená za posledních dvacet tisíc let.

2. Příčinou nárůstu teploty je růst koncentrace skleníkových plynů v ovzduší. Jejich název není zvolen šťastně, protože princip fungování skleníku na zahradě se zásadně liší od skleníkového efektu v atmosféře. Výsledek je ale podobný: odvod tepla se zpomaluje. Skleníkový efekt je sám o sobě blahodárný, bez něj by na celé planetě neustále mrzlo. Jde však o jeho sílu. Hlavními skleníkovými plyny jsou vodní pára (H₂O), oxid uhličitý (CO₂), metan (CH₄) a oxid dusný (N₂O). Celkové množství vodní páry v ovzduší je víceméně stálé, takže ji z úvah o změně klimatu můžeme vynechat, dokud se nechceme pustit do podrobností. (Pak bychom zjistili, že lokální změny koloběhu vody – jak moc kde prší či panuje sucho – nejsou příčinou, ale důsledkem globálního oteplování.) Množství ostatních skleníkových plynů roste, protože jsou nechtěnými vedlejšími produkty moderní energetiky, průmyslu, zemědělství a dopravy. Ty se přičítají ke skleníkovým plynům vznikajícím přírodní cestou.

3. To by nemusel být velký problém, kdyby se skleníkové plyny v atmosféře snadno rozkládaly nebo z ní nějakou přirozenou cestou mizely. Jenže pravdou je opak. S výjimkou vodní páry jsou velmi stabilní, a proto se hromadí. Životnost CO₂ a N₂O v atmosféře se pro praktické účely odhaduje na stovky let, u metanu to je asi deset let. (Ve skutečnosti to je ještě delší doba, uvedená čísla udávají, za jak dlouho jejich koncentrace významně poklesne, to ale neznamená, že zmizí úplně.) Vše, co vypustíme dnes, bude tedy planetu zahřívat ještě kolem roku 2120. I když se povede snížit emise skleníkových plynů (což se už daří některým státům, ale celosvětově zatím ne), bude jejich množství v atmosféře dál růst. Teprve při emisích blízkých nule by se růst zastavil a pak by po nějaké době začala koncentrace skleníkových plynů klesat. Dnes už existují způsoby, jak skleníkové plyny z atmosféry stahovat a ukládat například pod zem, jsou ale v naprostých začátcích a není jisté, jestli se je někdy povede využít ve větším měřítku.

4. Teplota tedy roste a nevyhnutelně poroste dál. Existují různé odhady jejího budoucího vývoje. Všechny jsou růstové, žádná vyhlídka na spontánní zastavení růstu neexistuje. Jsou zatížené velkou nejistotou, protože vědci jednak neznají všechny mechanismy, které v ohromně složitém celoplanetárním systému působí – některé z nich se očividně uvádějí do chodu právě až při vyšší teplotě! –, jednak není jasné, jak se v budoucnu bude chovat lidstvo, my všichni. Záměr Pařížské dohody z roku 2015, jímž bylo nepřekročit do roku 2100 teplotu 1,5 °C nad průměrnou úrovní let 1850–1900, se téměř jistě nepovede dodržet. Nejistý je i cíl 2 °C. Klimatologové nyní připouštějí až 3 °C, v extrémnějších scénářích ještě více. V tuto chvíli jsme 1,2 °C nad referenční hodnotou.

5. Zdánlivě to pořád je malé zvýšení teploty, nezapomeňme ale, že jde o celosvětový průměr. Lokální výkyvy mohou být mnohem větší (Česko se například otepluje skoro dvakrát rychleji než světový průměr).

6. Teplota neškodí jen sama o sobě. Je spouštěčem mnoha dalších negativních jevů. Rovnováha klimatu a biosféry je velice citlivá, malá odchylka teploty vede k velkým následkům. Patří k nim častější výskyt extrémního počasí (sucho, záplavy, vlny veder), a to i na místech, kde dřív byly takové jevy neznámé. Dalším důsledkem je tání polárních ledovců, což vede jednak ke zvýšení hladiny oceánů, jednak k lokálním změnám teploty a slanosti mořské vody; tím se mohou změnit některé důležité mořské proudy včetně Golfského, což by zásadně ovlivnilo podnebí v Evropě (paradoxně směrem k chladnějšímu). Více CO₂ v atmosféře okyseluje ve velkém mořskou vodu, což vede k vymírání mnoha vodních živočichů a rostlin. Snížení druhové pestrosti kdekoli na planetě se přes potravní řetězce přenáší na vymírání dalších druhů. Vyšší teploty znamenají větší životní prostor pro přenašeče infekčních nemocí dosud typických pro tropy, jako je malárie, cholera či horečka dengue. Vedra a sucho činí rozsáhlá území neobyvatelnými a vyvolávají hladomory. To vede k rozsáhlé migraci a ta zase ke strádání, mezinárodnímu napětí a ozbrojeným konfliktům.

7. Ke klimatické krizi významně přispívá odlesňování a průmyslové zemědělství – nejen proto, že se při těchto činnostech vypustí hodně skleníkových plynů, ale především proto, že se jimi trvale snižuje schopnost životního prostředí absorbovat CO₂ přirozenou cestou.

8. Existenci globálního oteplování dnes už tváří v tvář faktům nelze čestně popírat. Spor o to, zda je způsobeno činností člověka, je také v zásadě u konce – existují exaktní důkazy na základě izotopového složení atmosférického uhlíku, ne tedy jen korelace mezi rozsahem průmyslových aktivit, množstvím skleníkových plynů a růstem teploty. Naprosto však nepanuje shoda v tom, co by se mělo s nastalou situací dělat. Ve hře je mnoho různých dílčích zájmů. Mnoha průmyslovým a politickým skupinám včetně některých celých států vyhovuje současný stav, aspoň prozatím.

9. Na úrovni mezinárodních dohod se postupně prosazuje názor, že bohaté země, které v minulosti nejvíce těžily z rozvoje průmyslu a energetiky, a tím pádem také vypustily nejvíce skleníkových plynů, by měly nést větší tíhu klimatických opatření než ostatní – že by například měly finančně přispívat chudší části světa. Nejde jen o morální závazek, ale především o uznání skutečnosti, že bez takové pomoci se klimatická krize řešit nedá. Uvnitř těchto bohatých zemí, mezi něž patří i Česko, je takový závazek politicky citlivou otázkou rozdělující veřejné mínění.

Proč nám to nejde do hlavy

Takový pochmurný výčet jste nejspíš nečetli poprvé. Dal by se napsat mnohem dramatičtějšími slovy a pořád by byl věcně správný. Lidí, kteří přijali vědomí klimatické krize za součást svého vidění světa, je stále více. Pořád je však hodně těch, kteří ho odmítají. Mohou tak činit z různých důvodů.

Někdy jde o neinformovanost. V některých částech světa můžete vidět klimatickou krizi denně na vlastní oči v podobě vymírání živočichů, mizejících ledovců, stoupající hladiny moře, rozmrzlého permafrostu, pravidelných velkých požárů, vyschlých polí, kde už nic nevyroste. Evropa je pořád ještě výjimkou: jednak patří ke klimaticky nejvlídnějším částem světa, jednak je tak bohatá a industrializovaná, že lokální krize ustojí. V části Evropy včetně Česka se před klimatickou krizí dají zavírat oči úspěšněji než kdekoli jinde na světě.

Lidé, kteří jsou v denním kontaktu s přírodou – zemědělci, lesníci, ochranáři – to vidí jinak, ale těch je v Evropě málo. Nám ostatním otevřou oči bohužel často až pohromy. Když kousek od nás shoří velký les, když ve městečku dojde voda. Osobní zkušenost je nenahraditelná, v tomto případě ale velice drahá.

Často jde o běžný psychologický mechanismus popírání a vytěsňování špatných zpráv. Klimatická krize je tak velká a tak špatná zpráva, že je nemožné ji prostě bez mrknutí oka přijmout. Každý si o to musí svést boj sám v sobě.

Častěji, než by se zdálo, jde o účinky propagandy. Těch, kdo chtějí, abyste si mysleli, že se nic neděje a všechno je v pořádku, je mnoho: průmysl těžby nerostných surovin, velká část energetiky, část automobilového průmyslu, celá letecká doprava – a k tomu samozřejmě ti politici, kteří zájmy těchto skupin hájí ze špatných či ještě horších důvodů. (Ke špatným patří zachování zaměstnanosti v tradičních odvětvích, staromilství, nedůvěra k vědě, strach ze změny a apel na voliče se stejným viděním světa. Ještě horší spadají pod trestní zákoník.)

Stejně škodlivá je propaganda opačné strany, hlas proroků klimatické apokalypsy. Když uvěříte těm, kdo říkají, že tak jako tak je vše ztraceno a lidstvo brzy vyhyne – proč byste se pak namáhali s nějakou aktivitou? Stejně je marná, takže bude lepší si před smrtí pořádně užít, třeba koupit SUV a projet umírající svět křížem krážem, nebo koupit LSD a dosáhnout podobných efektů bez cestování.

Problém je i s těmi, kdo účinnou klimatickou akci podmiňují nějakou zásadní politickou a společenskou změnou, například zánikem kapitalismu a liberální demokracie. Vidina světové revoluce je poměrně zaručený způsob, jak pro ekologické aktivity získat tisíce lidí – a miliony dalších od nich odvrátit.

Je také potřeba vzít v úvahu, že jednotlivci, komunity, státy a celý svět mají i jiné problémy než klimatickou krizi. Neustále se vede několik válek, z nichž přinejmenším ta na Ukrajině má globální důsledky. Jaderné zbraně velmocí hrozí totální zkázou a nemáme žádnou záruku, že k ní dříve či později nedojde. Každý desátý člověk na světě trpí dlouhodobou podvýživou. Miliony lidí ročně umírají na nemoci, které by se daly snadno léčit, kdyby tito lidé měli to štěstí a narodili se v bohatší zemi.

Ale i v bohatých a relativně dobře spravovaných zemích včetně naší se významné procento obyvatel propadá do chudoby a trpí různými nerovnostmi a nespravedlnostmi. Kromě toho – i ti, kdo se mají po všech těchto stránkách dobře, mají plnou hlavu osobních, rodinných, pracovních a zdravotních každodenních problémů. Starost o klima je pro málokterého jednotlivce na jeho žebříčku priorit první.

A lidé jsou nastaveni na zvládání bezprostředních problémů, ne dlouhodobých. Ti, kdo namísto řešení okamžitých rizik přemýšleli o dlouhodobých, dávno vyhynuli, protože je ta okamžitá rizika většinou sežrala. My všichni jsme potomci těch nesežraných a tomu odpovídá náš postoj ke světu.

Je to poprvé v historii lidstva, kdy čelíme problému, který je globální, dlouhodobý a smrtelný. V zásadě jde o test civilizačního přežití.

Uhlíková stopa

Jak tedy má obyčejný člověk přispět k tomu, aby lidstvo v takovém testu uspělo? Jedním ze způsobů, jak uvažovat o dopadu svého každodenního života na klima, je koncept uhlíkové stopy. Není dokonalý, může však být užitečný, když s ním umíte zacházet.

Když jedete autem z Prahy do Brna, když si koupíte kilo jablek nebo nový počítač, když si dáte sprchu nebo vezmete hypotéku na byt – každá z těch činností generuje nějaké množství skleníkových plynů. Většinou se dá spočítat, kolik to je. Někdy celkem přesně, někdy jen velice zhruba. Součet vašich životních kroků přepočtený na množství skleníkových plynů je vaše uhlíková stopa.

Měrnou jednotkou, ve které se uhlíková stopa eviduje, jsou kilogramy (nebo tuny) tzv. CO₂ ekvivalentu (kg CO₂eq). Různé plyny mají různou sílu skleníkového efektu a různou životnost. Přepočet na CO₂eq to vše převádí na jedno společné číslo.

Výpočty uhlíkové stopy jsou často chaotické, nesystematické. Údaje z různých zdrojů se navzájem obtížně porovnávají. Běžně se stává, že se táž položka započte vícekrát: převoz potravin z místa na místo někdy najdete v samostatné kategorii „doprava“, jindy započtený do uhlíkové stopy každého jablka a bochníku chleba. Takových nesrovnalostí je mnoho.

Stejně tomu je s mezinárodním rozlišením. Má se uhlíková stopa přenosného počítače započíst čínské továrně, která ho vyrobila, českému spotřebiteli, který si ho koupil, nebo americké firmě, které patří patenty a inkasovala největší část peněz? Není na to jednoznačná odpověď.

Celosvětově se na zeměkouli vypustí ročně do vzduchu něco přes 50 miliard tun CO₂eq, tedy asi 6,4 tuny na osobu. V Česku připadá na osobu 12,19 tuny (údaj webu Fakta o klimatu za rok 2018), tedy skoro dvojnásobek celosvětového průměru. Česko patří v Evropě i celosvětově k zemím s nejvyšším množstvím CO₂eq na obyvatele, v rámci EU má víc jen Irsko a Lucembursko. (Novější údaje Eurostatu ukazují v Česku snížení pod 11 tun, ale období covidové pandemie bylo atypické.)

Důvod nespočívá v tom, že bychom jako jednotlivci žili mimořádně neekologicky. Za vysoké emise v Česku může především to, že je naše země velkým producentem elektřiny, jejíž značná část pochází z uhlí. V tuto chvílí stále ještě platí záměr, že uhelné elektrárny by v Česku měly skončit v roce 2033, což je v souladu s celoevropským trendem a s mezinárodními závazky, které Česko přijalo. Není ale jasné, jestli válka na Ukrajině tento proces nezdrží.

Sedm konkrétních elektráren (Počerady, Prunéřov, Tušimice, Chvaletice, Mělník, Kladno a Dětmarovice) nyní produkuje dohromady 22,9 % českých emisí, teplárny dalších 9,6 %, průmyslové procesy (hlavně ocelárny a cementárny) dalších 20,3 %. Pak je tady významný podíl nákladní dopravy, zemědělství a odpadového hospodářství (ze skládek se uvolňuje metan).

Jednoznačně stanovit, jakou část z oněch 12,19 tuny na osobu může svými činy skutečně ovlivnit jednotlivec, není možné, odborníci odhadují, že zhruba jednu čtvrtinu, tedy tři tuny. To platí z krátkodobého hlediska a v průměru. Uhlíkové stopy jednotlivců se mezi sebou liší ve větší míře než například jejich příjmy. Hodně také záleží na tom, jak velký vliv na ostatní kdo má. Jednotlivec, který je právě předsedou vlády, může například zrychlením či naopak zpomalením útlumu uhelné energetiky změnit emise nás všech velmi zásadně.

Svou uhlíkovou stopu ovlivňujeme v několika rolích. Jako spotřebitelé rozhodujeme o tom, co nakupujeme a používáme. Jako občané si vybíráme, koho volíme, jaké společenské aktivity podporujeme a sami se jich účastníme. Jako rodiče – jsme-li jimi – formujeme představy dětí o tom, co je normální a správné. A konečně jako zaměstnanci a podnikatelé aktivně přetváříme svět kolem sebe.

Úvahy a výpočty se často omezují jen na spotřebitelské hledisko, protože jako jediné z těch čtyř se dá aspoň trochu vyčíslit – i když také s velkou dávkou nejistoty. Zbylé tři složky stopy se většinou kvantifikovat nedají, jsou ale významné – mnohdy významnější než ta první.

Talentovaný reklamní textař, který pomůže přesvědčit tisíce lidí, aby si koupili luxusní zboží, o které by jinak neprojevili zájem, významně přispěje k emisím skleníkových plynů – i když jinak žije skromně a „ekologicky uvědoměle“. Vědec, který objeví nové metody ukládání CO₂, pomůže planetě, i když neustále létá mezi kontinenty z jedné konference na druhou. (Což neznamená, že by neměl zvážit, kdy je jeho osobní přítomnost nutná, a kdy postačí videohovor.) To ale neznamená, že na spotřebitelské hledisko máme rezignovat.

Velká část rad, jak snížit uhlíkovou stopu – do značné míry to platí i o článku, který právě čtete – se týká životního stylu střední a vyšší třídy, což může působit jako arogance a přehlížení chudších. Radu jako „nekupujte v zimě jahody a chřest“ nebo „nelétejte tak často za oceán“ většina lidí nepotřebuje; tak jako tak to nedělají. Jde ale o to, že z hlediska generovaných emisí si nejsme rovni a míra nerovnosti je veliká. Malé množství osob může za velkou část emisí. Na ně má proto smysl apelovat přednostně.

Maličkost, kterou můžete začít

První a nejjednodušší tip, jak snížit svou uhlíkovou stopu: nekupujte balenou vodu. Litr vody z vodovodu odpovídá emisím asi 0,4 g CO₂eq. Litr balené vody v průměru asi 400 g, tedy tisíckrát více. (Pokud není uvedeno jinak, uhlíkové stopy zboží a služeb uvádíme podle knihy How Bad Are Bananas?: The Carbon Footprint of Everything, jejímž autorem je Mike Berners-Lee. V některých případech jsme hodnoty přepočítali s ohledem na české reálie.) Rozdíl spočívá ve výrobě obalu a v dopravě. Záleží samozřejmě na tom, z jaké dálky se voda dováží. Zahraniční minerálky mají větší uhlíkovou stopu než domácí.

Když nepoužitou vodu vylejete do dřezu, vzroste její uhlíková stopa asi na trojnásobek, protože zpracování odpadních vod je z hlediska emisí náročnější než výroba pitné vody. Když vodu vypijete, poté vyčůráte a spláchnete dalšími pěti litry, což je její nejpravděpodobnější osud, vzroste její uhlíková stopa úměrně tomu, tedy na 0,4 × 3 × (5 + 1) = 7 g. Jde o nepatrné číslo, se kterým si nemusíte lámat hlavu, ale dobře ukazuje, co všechno musíme při výpočtu uhlíkové stopy brát v úvahu.

Co jíst a nejíst

Z hlediska emisní náročnosti si můžeme potraviny a suroviny k jejich přípravě rozdělit do pěti skupin:

1. Rostlinné produkty kromě rýže a kromě těch, které patří do skupiny 5 (tedy obiloviny, luštěniny, ovoce a zelenina).
2. Živočišné produkty kromě masa (tedy mléčné výrobky a vejce) a spolu s nimi rýže.
3. Maso a masné výrobky kromě hovězího včetně ryb a rybích konzerv.
4. Hovězí, telecí (a případně jehněčí) maso.
5. Cokoli, co přiletělo letadlem anebo bylo vypěstováno lokálně v uměle vyhřívaném skleníku mimo přirozenou vegetační sezonu.

Speciální vysvětlení vyžaduje rýže. Její pěstování provází výrazně více emisí, než tomu je u pšenice či kukuřice. Rýže se většinou pěstuje na zaplavených polích a velmi důkladně se hnojí dusíkatými hnojivy. Uhlíkovou stopu rýže pak tvoří jednak samotná výroba hnojiv, jednak tvorba metanu ve stéblech rýže pod vodou. Existuje velké úsilí pěstovat rýži neškodněji – od změny zemědělských postupů po genetické úpravy –, zatím ale převládá tradiční přístup.

Problém s hovězím a jehněčím je vlastně týž jako s rýží: metan, který se tvoří v trávicím traktu přežvýkavců a pak uniká z jejich těla předem i zadem.

Zdaleka největší ekologickou zátěž však představuje snaha vyhovět mlsným jazýčkům bez ohledu na prostor a čas. Doprava sama o sobě nemusí být špatná, pokud jde o produkty, které se nekazí, a mohou tudíž cestovat lodí. To se týká například citrusových plodů a banánů. Úplně jiná věc jsou rajčata, jahody nebo chřest. Když si je kupujete teď v listopadu, pocházejí takové plodiny buď z velké dálky, odkud přiletěly letadlem (pomalejší cestu by nepřečkaly), anebo z intenzivně vyhřívaného skleníku v Evropě. Totéž platí o čerstvých mořských rybách a také o většině řezaných květin.

Jakmile vidíte v obchodě něco, co nápadně nepatří do dané roční doby, je téměř jisté, že to je uhlíkově velmi náročné.

Rozumný životní styl z hlediska emisí by měl preferovat potraviny ze skupiny 1 a 2 na úkor těch ze skupin 3 a 4 a úplně vyškrtnout skupinu 5. Není nutné stát se vegetariánem či veganem, omezit spotřebu masa však prospěje životnímu prostředí, zdraví i peněžence, takže motivace je jasná.

Obecně ale neplatí, že nízkoemisní je vždy totéž co zdravé či etické.

Drastický příklad: chcete-li relativně nízkoemisní maso, musíte sáhnout po kuřeti z velkochovu. Kuřata tam rostou velice rychle, protože jsou přikrmovaná antibiotiky a protože neplýtvají energií na zbytečnosti jako pohyb – v klecích jsou nacpaná tak hustě, že nemohou udělat ani krok. Jateční hmotnosti dosáhnou už po nějakých čtyřiceti dnech od vylíhnutí, což je právě důvod, proč s nimi není spojeno mnoho emisí – za tak krátký život to nestihnou. Hájit a podporovat velkochovy na základě tohoto argumentu by však bylo značně krátkozraké.

Čím jezdit

Jaký způsob přemístění z bodu A do kilometr vzdáleného bodu B je emisně nejméně náročný? Vlastní nohy, řeknete si, ale není to tak docela pravda. Tady máme další příležitost ukázat si, že výpočet uhlíkové stopy může být překvapivý, matoucí, demagogický nebo to všechno dohromady.

Při pěší chůzi po rovině na vzdálenost jednoho kilometru rychlostí 5 km/h spálíte asi 50 kcal (možná trochu více nebo méně, záleží na věku, pohlaví, kondici a hmotnosti). Ty kalorie budete muset nahradit. 50 kcal ve formě vařených brambor (což je jedna z uhlíkově nejméně náročných potravin) zahrnuje 30 g CO₂eq (v tom je vypěstování brambor, jejich transport a vaření). Když těch 50 kcal sníte jako kousek tvrdého sýra, bude ho 15 gramů a započtete si 190 gramů CO₂eq. Když si dáte maso, bude uhlíková stopa ještě větší.

Namísto chůze ale můžete jet na kole. Kalorický výdej bude poloviční nebo menší. Úměrně tomu se zmenší i emise na doplnění energie, jenže zas musíte započítat část emisí spojených s výrobou bicyklu (a také možná helmy, cyklistického oblečení, světel a tak dále) odpovídající ujetí toho jednoho kilometru, což může být něco mezi deseti a sty gramy CO₂eq.

Ale také můžete jet na elektrokole – a tady to začíná být zajímavé. Pokud se k dobití jeho baterie použije elektřina z obnovitelných zdrojů, klesne přímá uhlíková stopa skoro k nule. Zbude těch deset až sto gramů na bicykl jako v předchozím případě plus něco navíc na baterii a motor, ale to jsou vzhledem k jejich životnosti velmi nízké položky.

Jízda na elektrickém kole je z hlediska emisí šetrnější než přemisťování vlastními silami! Důvod je v podstatě ten, že moderní solární panely přeměňují sluneční energii na elektrickou velmi účinně, kdežto v řetězci „slunce – fotosyntéza – rostlina, případně pak ještě živočich, který ji sní – výroba potravin – trávení – vaše svaly“ se efektivita rychle vytrácí.

Úvaha platí samozřejmě jen za předpokladu, že po jízdě na elektrokole si ty brambory, sýr či čokoládovou tyčinku nedáte. Sami zvažte, jestli to ve vašem případě platí.

Na větší vzdálenost potřebujeme výkonnější dopravní prostředky. Auto se spalovacím motorem produkuje asi 300 gramů CO₂eq na kilometr. Polovina z toho připadá na výfukové plyny, druhá polovina je podíl toho kilometru na emisích spojených s výrobou auta (něco kolem 10 tun CO₂eq, které se rozpočítají na celou jeho životnost) a paliva (3 až 4 kg CO₂eq na litr, ať jde o naftu, či benzin).

450 kilometrů z Prahy do Brna a zpět tedy zatíží váš klimatický účet 135 kilogramy CO₂eq. Podnikáte-li tuhle cestu jednou týdně po celý rok, je to skoro sedm tun. Když nejedete sami, vydělte emise počtem cestujících. Když uvíznete v zácpě a popojíždíte, jdou emise rychle nahoru – náš výpočet platí jen pro plynulou jízdu.

Elektromobil situaci poněkud vylepší, zatím ale ne tolik, kolik by mohl. Emise zabudované v něm jsou obvykle větší než u vozidla s klasickým spalovacím motorem (záleží samozřejmě na velikosti auta, na modelu a tak dále). Emise spojené s jízdou – tedy elektřina potřebná na dobití baterie – se odvozují od typu elektrárny. Na 450 km jízdy potřebujete u dnešních elektromobilů plně nabitou baterii o kapacitě alespoň 70 kWh. Průměrné emise na výrobu elektřiny v Česku jsou dnes kolem 400 gramů CO₂eq na 1 kWh, nabití baterie auta tedy obnáší 28 kg.

Zdvojnásobte to a trochu k tomu přidejte, jste dejme tomu na 70 kg CO₂eq, tedy na polovině emisí normálního auta. (Výpočet pro konkrétní model, jinou vzdálenost apod. se může značně lišit.)

Jedete-li vlakem či autobusem, započtěte si na stejnou okružní trasu asi 25 kg CO₂eq. Dá se to ale počítat mnoha různými způsoby. Můžete například rozlišovat, jak je dopravní prostředek obsazený: je-li cestujících více, rozpočítají se emise mezi ně a podíl každého jednotlivce bude nižší, kdežto když jedete v nočním autobuse sami, připadá všechno jen na vás. To ale očividně není spravedlivé: autobus má jízdní řád a jel by tak jako tak, i prázdný. Je tedy váš podíl vlastně nulový? Nejrozumnější hledisko je patrně vycházet při výpočtu z průměrně obsazeného vlaku či autobusu a předpokládat, že dopravce čas od času ruší spoje, o které zjevně není zájem.

Nejnáročnější je z hlediska emisí letecká doprava. Má dvě důležitá specifika: zaprvé, emise vypouštěné ve výšce jsou škodlivější než při zemi, zadruhé, na rozdíl od pozemní dopravy zatím nelze letecké spalovací motory ničím nahradit.

Let z Prahy do Bruselu a zpět odpovídá asi 400 kg CO₂eq, zpáteční cesta do Los Angeles obnáší asi 3,5 tuny CO₂eq. U cesty do Bruselu je autobus ekologičtější asi desetinásobně, vlak asi šestinásobně a běžné auto se spalovacím motorem jen o něco málo. Jestli ale máte velké SUV a pojedete v něm sami, pak raději leťte, emisí bude méně – u těchto aut může vzhledem k jejich spotřebě a k množství použitého kovu, plastu atd. připadat na kilometr jízdy přes 500 g CO₂eq. Zpáteční cesta do Bruselu měří po silnici 1800 km, takže vaše emise v SUV budou téměř jedna tuna.

Jak bydlet

Emise domácnosti minimalizujete nejúčinněji tím, že spotřebujete co nejméně elektřiny a plynu. K tomu je dobrý důvod vždy, a letos ještě více než jindy. Znamená to zvážit, které spotřebiče používáte a jak často.

Jeden běh myčky nádobí je spojen s emisemi asi 500 g CO₂eq, přičemž rozdíl mezi úsporným a běžným režimem je minimální. Umýt nádobí v teplé vodě ve dřezu je trochu šetrnější (ekologicky i finančně) než použít myčku, ale jen za předpokladu, že umíte vodou neplýtvat.

Plně naložená osmikilová pračka vydá během pracího cyklu emise asi 300 g při teplotě 30 °C, dvakrát tolik při teplotě 60 °C. Větší emise jsou spojeny s chodem sušičky – sušit prádlo na šňůře je rozhodně šetrnější k planetě, na sušení prádla z jednoho cyklu praní tak ušetříte 1,5 kg CO₂eq. Sušičky s tepelným čerpadlem využívají část výparného tepla, takže jsou úspornější než obyčejné.

Přivést k varu litr vody v rychlovarné konvici znamená vypustit asi 40 g emisí, na plynovém sporáku je to o maličko více. Podstatné úspory elektřiny i skleníkových plynů můžete dosáhnout, když budete dávat pozor, abyste vařili jen tolik vody, kolik skutečně potřebujete, a ne od oka o trochu víc, jak se to často dělá.

Pětiminutová teplá sprcha představuje emise asi 100 g, pokud vodu ohříváte plynem, a 250 g, máte-li elektrický bojler. Zkrátit dobu pod sprchou má smysl hlavně pro finanční úsporu, ale protože jde o opakovanou činnost, dává to smysl i z hlediska emisí. Jste-li zvyklí trávit tam denně čtvrt hodiny, zkuste se omezit na těch pět minut. Pokud máte rádi koupel ve vaně, vězte, že pod jeden kilogram emisí ji nepořídíte (ledaže si vodu ohříváte solárně).

Podstatným zdrojem skleníkových plynů je odpadové hospodářství a skládky. Jeden kuchyňský koš netříděného odpadu představuje asi 600 g CO₂eq.

Zhasínat zbytečně rozsvícená světla je samozřejmě dobrý zvyk, ale nečekejte od toho velké úspory finančně ani ekologicky. Moderní nízkoenergetická LED „žárovka“ vyprodukuje za celý den nepřetržitého svícení asi 40 g skleníkových plynů. Halogenové výbojky jsou trochu méně šetrné, pořád ale ještě dost na to, abyste na ně nemuseli příliš myslet.

Máte-li svůj dům, kde můžete rozhodovat o stavebních úpravách, stojí za zvážení důkladná tepelná izolace, instalace solárních panelů, tepelného čerpadla, výměna kotle za pokročilejší a mnoho dalších věcí, které vás mohou posunout až k uhlíkově neutrálnímu bydlení, ovšem za cenu citelné počáteční investice. Je nad možnosti novinového článku poskytnout v této věci přímo použitelnou radu. Určitě se budete muset poradit se spolehlivým odborníkem.

Pivo, latté, počítače

Půllitr piva obnáší asi 600 g CO₂eq – a točené pivo v hospodě je trochu ekologičtější než lahvové z obchodu. Bavlněné kalhoty představují asi 20 kg CO₂eq. Pokud jde o oblečení, umělá vlákna jsou méně náročná na emise než přírodní materiály.

Nový přenosný počítač znamená asi 500 kg skleníkových plynů. Veškerá elektronika je ekologicky poměrně náročná, pokud obsahuje výkonné čipy, jejichž výroba představuje pro životní prostředí značnou zátěž.

Používání smartphonu se vším všudy – elektřina, data, ekologická zátěž způsobená jeho výrobou – vychází na 60 až 90 kg CO₂eq ročně a je skoro jedno, jestli ho prakticky neodkládáte, nebo zda s ním trávíte jen hodinu denně (což se dnes pokládá za velmi umírněné).

Průměrná brožovaná knížka představuje asi 1 kg emisí, lahev vína asi 1,5 kg, přičemž skoro nezáleží na tom, z jak velké vzdálenosti se dopravuje – hlavní problém je výroba skleněné lahve a emise spojené s provozem obchodu. (Pijte víno z krabice, chráníte tím životní prostředí!) Australské nebo chilské víno v českém obchodě tedy není známkou dekadence a zkázy planety. (Čerstvé jahody v zimě jí ale jsou.)

Káva je z hlediska emisí asi čtyřikrát náročnější než čaj, ale pořád ještě celkem šetrná. Šálek čaje představuje asi 20 g, šálek kávy asi 80 g CO₂eq bez ohledu na způsob přípravy, instantní káva je kupodivu trochu ekologičtější než zrnková, protože průmyslové zpracování vede k dokonalejšímu využití suroviny. Sójové či ovesné latté včetně použité kávy obnáší asi 300 g emisí, latté z kravského mléka asi 550 g, kelímek na jedno použití k tomu přidá asi 100 g CO₂eq.

To neznamená, že rostlinné náhražky mléka jsou velká výhra. Především jsou dražší – je to jeden z těch případů, kdy musíte kvůli ekologicky šetrnější variantě sáhnout hlouběji do kapsy. Sója i oves jsou typickými produkty průmyslového zemědělství se všemi jeho nešvary, totéž platí o mandlích a kokosech.

Obaly na jedno použití sice nejsou zásadní zátěží z hlediska emisí (běžná igelitová taška odpovídá asi 10 g CO₂eq, což je zanedbatelné ve srovnání s tím, co v ní obvykle z obchodu nesete), problém je ale v tom, že si zanášíme životní prostředí plasty. Ty mají dvě špatné vlastnosti: nerozkládají se, takže přetrvají desítky i stovky let, ale drolí se, takže pak jíme, pijeme a vdechujeme mikroplasty, nepatrné plastové částice z odpadu. Plasty se obtížně recyklují, takže velká část jich končí na skládkách.

Osmnáct bodů pro lepší život

Existuje mnoho praktických rad, jak žít v lepším souladu s životním prostředím. Některé z nich jsou hodně extrémní, čímž odrazují. Některé jsou nepříjemné tím, že propojují klimatickou ohleduplnost s konkrétní politickou agendou. Některé se podobají spíš přípravě na konec civilizace a nadcházející život v kulisách postapokalyptických filmů. Některé se vztahují k reáliím života v jiné zemi, zejména k americkým, a do našich podmínek se nehodí. Z těchto důvodů přispíváme vlastním jednoduchým seznamem.

1. Nepropadejte panice. Situace kolem klimatické krize není dobrá, ale konec světa to zatím rozhodně není.
2. Nesnažte se změnit své chování úplně a najednou, je to nerealistický cíl, který časem pravděpodobně vzdáte. Zaměřte se na několik málo podstatných věcí. Nemusíte být dokonalí.
3. Osvojte si drobné úsporné zvyky. Nekupujte balenou vodu, ohřívejte jen tolik vody, kolik opravdu potřebujete na kávu nebo čaj. Finanční i ekologická úspora z nich se kumuluje, ale hlavně vám pomáhají denně si připomenout, že se snažíte žít šetrně. Nepropadněte ale obsesi.
4. Nevyhazujte jídlo. Kupujte jen tolik, kolik spotřebujete.
5. Nekupujte potraviny, které velmi pravděpodobně přiletěly letadlem nebo byly vypěstovány v uměle vyhřívaných sklenících. (Napoví vám zdravý rozum, ale také jejich cena.)
6. V zimním období vytápějte domácnost jen na 20 °C. V létě pokud možno nepoužívejte klimatizaci. (Týká se budov. Klimatizace v autě mírně zvyšuje spotřebu, ale k uhlíkové stopě jízdy už významný díl nepřidá.)
7. Nekupujte věci a služby, které nepotřebujete. (Předvánoční čas je dobrá příležitost připomenout si to.)
8. Kde je na výběr, volte zboží v jednodušším či žádném obalu.
9. Všechny spotřebiče, elektroniku, auto a podobně udržujte v dobrém stavu, pečujte o ně. Naučte se, jak se to dělá. Prodloužíte jejich životnost a snížíte tak podíl emisí na hodinu jejich použití. Když se něco rozbije, napřed vždy hledejte možnost opravy.
10. Snažte se sdílet věci a služby. Hledejte možnosti spolujízdy autem. Oblečení aspoň občas kupujte v second handu, odložené prodejte či věnujte. Knížky si půjčujte v knihovně nebo přečtené dejte do antikvariátu či knihobudky.
11. Ekologické hledisko je důležité, ale na světě jsou i jiné důležité věci. Klidně si občas dopřejte malou zcela neekologickou radost. Neudělejte si ze života trvalé odříkání, byli byste pak protivní a zlí.
12. Hledejte nové životní radosti, které jsou klimaticky nenáročné: pěší výlety, cyklistika, dovolená v menší vzdálenosti od domova. Obohacujte jimi svůj životní styl.
13. Rozhodnutí, zda mít děti, je jedno z nejosobnějších a nejintimnějších. Je jen na vás jako potenciálních rodičích. Nenechte si do něj mluvit od žádných autorit, nic jim do toho není. Nenechte se v tom ovlivnit žádnou ideologií. Toužíte-li po dítěti, ale máte strach o jeho budoucnost v nejistém světě anebo pokládáte za ekologicky neodpovědné přivádět na svět další lidi, zvažte velmi důkladně, jestli je to opravdu dobrý důvod.
14. Vzdělávejte se. Sledujte vývoj klimatické krize, snažte se mu rozumět, snažte se kriticky hodnotit zprávy v médiích a na sociálních sítích. Počítejte s tím, že mnohé dnešní pravdy mohou být zítra vyvráceny technickým a vědeckým vývojem.
15. Malá změna životního stylu sdílená velkým počtem lidí má větší dopad než velká změna u malého počtu lidí. Myslete na to, pokud chcete pro šetrnější životní styl získat své přátele, a zejména jste-li aktivisté nebo politici.
16. Volte politiky, kteří si uvědomují závažnost klimatické krize. Nemusejí to nutně mít na tričku či v názvu strany. Všímejte si jejich postoje k otázkám, které jsou nepopulární a rozdělující: k pomoci uprchlíkům, k financování chudších zemí, ke globální odpovědnosti, k širokému pojetí českých národních zájmů, mezi něž patří udržitelnost života na celé planetě.
17. Nečekejte, že s vaším postojem budou všichni souhlasit. Počítejte s polemikami. Mějte připravené argumenty, ale hlavně se naučte naslouchat a nebýt dogmatičtí.
18. Uvědomte si, že víceméně podle těchto bodů už dávno spousta lidí žije. Nejste na to sami.